Archiv FB příspěvků

*Průběžně doplňovaná příspěvková sekce, kam, dle chronologie, přesouvám své posty z Facebooku. Pro toho, kdo Facebook nevlastní, může být tato sekce možností přečíst si text, ke kterému by se běžně nedostal...

01.01.2024

V noci na Nový rok jsem si uspořádal noční promítání. Tentokrát nešlo o film náhodně viděný, ale pro změnu na přímé doporučení.

Tím filmem je: Valerie a týden divů.

Byl jsem na snímek zvědavý od prvních chvílí, co jsem z něho viděl fotky. 

Snímek natočil roku 1970 proslulý Jaromil Jireš na motivy "pohádky" Vítězslava Nezvala. Ale pohádku opravdu nelze očekávat. Spíše alegorický horor. Film je vůbec fascinující tím, kolik odvážných a neotřelých prvků v sobě kombinuje. A když ještě přihlédneme k roku jeho vzniku, je až s podivem, že mohlo něco podobného spatřit světlo světa.

Děj sledujeme prostřednictvím snových pohledů třináctileté dívky Valerie. Přičemž právě snovost zastává klíčový význam v celém filmu. Pomocí čistokrevných surrealistických scén se před námi rozvíjí střípkovitý příběh, postrádající jakoukoliv chronologickou návaznost. Z rozštěpenosti děje ve výsledku vzniká jakási mozaika obrazů, plná symbolismů, které ale zdánlivě nedávají žádný smysl. Když však ani na chvíli nezapomínáme na fakt, že valná většina děje je součástí snění a představ, které se promítají do "skutečnosti", nic už nás nemůže na podivném "ději" překvapit. Film se prostě odvíjí jako typický sen – bláznivý a bizarní, smysl nedávající, ale přesto je poutavě fantaskní.

Na filmu mě nejvíce zaujali neokoukaní, téměř neznámý herci. Speciální pozici zde zastává slizký a zároveň hrůzostrašný "upír" v podání Jiřího Prýmka, známý třeba jako C. a k. vrchní financ v Krakonoši a lyžnících, nebo vilný kněz Jana Klusáka. Neméně fascinující jsou však témata a motivy, které do filmu Jireš vměstnal – skupinka potulných flagelantů bičujících jak sebe, tak vodní hladinu fontány, "babičku", toužící po věčném mládí, náznaky incestních vztahů, všudypřítomná ženská homosexualita, kombinovaná s lehkými narážkami na probíhající orgie, jichž se zúčastňuje celá vesnice a z toho všeho vyvěrající zvrhlost a zkaženost. Poetické scény, doprovázené tóny povznášející hudby, střídají se s těmi děsivými a znepokojivými. Celé je to takové správně uhozené, že se na to dobře kouká a přímo vzbuzuje touhu počkat, jak to celé dopadne. Stopáž pouhých sedmdesáti minut je přesně tak akorát, aby film zůstal svěží a nezačal nudit. 

Ale jak to už u takových filmů bývá… moudřejší po jeho konci opravdu nebudete. Tím mi velmi připomínal Lynchův Mulholland Drive – celou dobu vlastně nevíte, o co tam jde, ale nemůžete se přimět k tomu, abyste se přestali dívat. 

A stejně jako pro filmy Davida Lynche, i pro Valerii a týden divů použiji velmi často zaznívající větu: Vůbec nevím o co tam šlo, ale bylo to skvělé!

27.12.2023

Vedle toho, co dnes především Vánoce představují – obsedantní nakupování a stres – nám klidně může uniknout fakt, že jsou i významným náboženským svátkem. A to je důvod, proč ČT 2 včera v noci nevysílala pohádku, ale film úplně jiného ražení. Zároveň to je i důvod, proč píšu tyto řádky. 

Film nese zcela prostý a výmluvný název: Bible. Někdy ještě s podtitulem: Na počátku… 

Monumentální koprodukční snímek z roku 1966, na kterém se producentsky podílel i legendární Dino De Laurentiis (Barbar Conan, Přání smrti, Modrý samet), mě doslova přibil do židle. Film zpracovává "události" ze Starého zákona. Konkrétně pak Stvoření světa, vyhnání z Ráje, příběh Kaina a Abela, Potopu světa, krátce i Babylonskou věž a především Abrahámův exodus popsaný v knize Genesis.

Důvod proč tento film doporučuji všemi deseti každému, kdo má zájem vidět opravdu skvělý film, je ten, že již dlouho jsem neviděl tak technicky vymazlené dílo, jako právě toto. Když film začíná a Bůh si prvního dne teprve říká, že by mohl vytvořit svět, je obrazovka temná. Slyšíme jen hlas vypravěče. V celých následujících biblických šesti dnech se divákovu oku dostává strhující audiovizuální podívaná v podobě obrazových podobenství. Nechybí patřičný patos, ani dramatická hudba, která celé dění podtrhuje. Vypravěč liturgickým hlasem cituje biblické úryvky, které vysvětlují probíhající události. Celé je to tak poutavé, že jsem nemohl z obrazovky spustit oči. Jakmile se na scéně objevují Adam s Evou a ON začne promlouvat, hlasem přísným až strašlivým, působí to všelijak, jen ne jako něco pohodového a sluníčkového, co má dodávat naději, nebo obracet na víru. Což byla věc, která mě úplně odrovnala. Nečekejte zda rozkošné andílky a moudrého pána s dlouhým vousem, který dlí na obláčku a okem bdělým pozoruje své ovečky na světě pod ním. Naopak… Bůh je zde zastoupen pouze temným, skoro až panovačným hlasem, který… především trestá. Každý ví, čeho se Eva v Ráji dopustila. Bohův zlověstný proslov po tomto "prvotním" hříchu vyvolává husí kůži a film začne být jedním slovem opravdu drsný. Sadistické citace z Bible celou tu atmosféru jen podtrhují. Čím déle se film odvíjí, tím více je dění hrůzostrašné. Zejména poslední část filmu s Abrahámem připomíná více než co jiného opravdu mrazivý psycho horor, který atmosféru ždíme až do maxima. Zkáza Sodomy a následná "procházka" po jejích ruinách jsou jedny nejhutnějších filmových scén, které jsem za poslední dobu viděl. To je na film, který jsem chtěl přepnout právě kvůli jeho tématu, příznačně božský výkon. 

Jak jsem již zmínil výše – produkční a technické hodnoty snímku jsou na té nejšpičkovější úrovni. Ať už se jedná o výtečnou práci s kamerou, chytrým střihem, spoustou skrytých a okatých podobenství, nádhernými panoramatickými záběry na panenskou přírodu, práci se zvířaty, absencí digitálních triků, senzačně hrajícími herci, v jejichž projevech nechybí poctivá porce divadelnického manýrismu, a v neposlední řadě naprosto fenomenální hudbou, která filmu dodává ten pravý říz.

Vůbec by mne nenapadlo, jak může být film o Bibli tak chytlavý. V závěrečných dvaceti minutách jsem ani nedutal a i přesto, že jsem tak nějak tušil, jak to dopadne, krve by se ve mně v oné chvíli nedořezal. První myšlenka, která mi po konci filmu blýskla hlavou, byla: "Tohle bylo jedno z nejlepších temných fantasy, co jsem kdy viděl." A tento nadšený pocit ve mně rezonuje stále. 

Pokud chcete vidět opravdu temný a přesto poutavý film, jednoznačně shlédněte právě Bibli!

23.09.2023

Jako by to bylo včera, co jsem zde vítal letní slunovrat a s tím spojený první letní den. A právě dnes již dáváme létu na tři čtvrtě roku sbohem. 

Nastává podzim.

A i podzim, který už pomalu rozehrává své barvy, je hoden toho, abychom ho patřičně uvítali. Jak jinak než klasickou sonátou, která má podzim přímo ve svém názvu a která se při houslových koncertech hraje již od roku 1725. Není bez zajímavosti, že toto libozvučně znějící dílo věnoval Antonio Vivaldi hraběti Václavu Humbertu z Morzinu - českému šlechtici a velkému mecenáši hudby, který ve svém malostranském paláci vydržoval hudební soubor složení pouze z profesionálních hudebníků.

Příznačně řečeno: Praha měla tehdy zkrátka zvuk.

29.08.2023

Ač je stále ještě poměrně příznivá šance, že se budeme moci užít krásného počasí a hřejivého slunce, dá si již pomalu vycítit, že tomu tak nebude na dlouho. Po zbytku léta si můžeme (snad) ještě vychutnat léto babí, které má také své půvaby. 

Avšak víkend - a zejména poslední dva dny - nabízí ochutnávku toho méně příjemného. A znovu se ta pošmourná nálada dá vyjádřit hudbou, k jejímuž opětovnému poslechu jsem se zcela spontánně ubral.

Tentokrát se jedná o další osvědčenou klasiku, která zazněla i v jednom geniálním filmu s nezapomenutelným inženýrem Králikem. Jednoduchá, zato chytlavá melodie, s úžasně procítěným, poetickým textem, ze kterého po celou dobu promlouvá jemná melancholie. Melancholie tak citlivě podaná, že nesklouzává k patetismu a uplakánkovství, ale naopak odhaluje tu snovou část lidské duše, která je (zcela nepřesně) všeobecně považována za "bláhovou". 

Ať je to tak, nebo onak. Těmto dnům přísluší právě tato píseň:

18.08.2023

Ač jsem to neměl původně v úmyslu, tak díky jedné dobré duši slovo dalo slovo a já měl možnost v kině shlédnout nejnovější přírůstek z dílny Christophera Nolena - možná nejvěhlasnějšího režiséra současnosti. A sice třeskutý opus: "Oppenheimer".

Na filmu mně odrazovala bezmála tříhodinová stopáž a fakt, že se jedná o "pouhý" životopisný film. Ačkoliv pojednává o životě velice výjimečného člověka, který byl, bez přehánění, hybatelem historie dvacátého století. Vtip je nakonec v tom, že tento film je úplně něco jiného než jsem čekal… je to prostě Nolan. A to jak v tom dobrém, tak i špatném. 

Předně je dobré připravit se na to, že tento film vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. Od pronesení první repliky je divák přímo bombardován (jak příznačné) neutuchajícím přívalem situačních dialogů, které jsou častokráte v tak rychlém sledu, že divák neví, na co se soustředit dříve. A toto turbulentní tempo, kdy se pořád něco děje, film neopustí až do závěrečných titulků. To samo o sobě představuje zcela unikátní vlastnost tohoto snímku – celé tři hodiny drží divákovu maximální pozornost. Hluchá místa chybí, pomalejší pasáže rovněž. Film se s divákem nemaže ani v narativním přednesu. Zapomeňte na suchopárné odvíjení chronologicky řazeného děje. Snímek upřednostňuje od první minuty asynchronní časový rámec, takže skáče od jednoho období Oppenheimerova života ke druhému a divák musí zpočátku vynakládat značné úsilí, aby se v ději a přehršlím množstvím postav dokázal zorientovat. A nemyslete si, že se děj spokojí se dvěma časovými rovinami, kdepak… nabídne rovnou tři, někdy i čtyři, z nichž jedna je pro lepší přehled a režisérův jasný záměr natočena černobíle. Zkrátka film, který od diváka přímo vyžaduje spolupráci, což se u komerčních kino filmů skoro nenosí a je to doménou zejména festivalových záležitostí. Něco takového (a v tak nekompromisně obřím rozsahu) si může dovolit skutečně jen Nolan, jehož řemeslný a pověstný odosobněný rukopis na vás prýští z každého záběru, každého ruchu a dialogu.

Dalším znakem filmu je jeho žánrová neuchopitelnost. Za životopisný bych ho označil až na posledním místě. Z až filosoficky manýristické obrazové eseje, protínané obrazy vesmírných fyzikálních procesů, se v jednu chvíli stává existenciální drama, politicko/soudní thriller, aby se to celé nakonec přehouplo do opravdu mrazivého psycho hororu. Snímek mezi těmito žánry přepíná zdánlivě chaoticky, avšak čím blíže je děj svému konci, tím více začne dávat vše smysl. Spojujícím prvkem pro všechny dějové události je samozřejmě po celou dobu neuchopitelná osobnost Roberta Oppenheimera, jehož skvostně ztvárňuje Nolanův oblíbený spolupracovník, charismatický Ir Cillian Murphy. Kamera nešetří detailními a dlouhými záběry do hercova vyzáblého obličeje a nechává tak vyniknout jeho průzračné, modré oči, které jako by po celou dobu skrývali nadpozemský přesah… vidění za hranice viditelného. 

Když se seznamujeme s raným obdobím vědcova života, setkáváme se v rychlém sledu (jak jinak) s nejlepšími mozky tehdejší doby – Wernerem Heisenbergem, Maxem Bornem, Enricem Fermim, Nielsem Bohrem, nebo kontroverzním Edwardem Tellerem. Všechny tyto věhlasné génie, včetně Oppenheimera, spojuje jedna oblast teoretické fyziky, která byla v oněch časech "objevena". A sice Kvantová teorie, jakýsi protipól Obecné teorie relativity, kterou světu nepředstavil nikdo menší, než samotný Albert Einstein, na kterého je ve filmu rovněž pamatováno a který zde slouží jako jakási nezávislá protiváha vědců, kteří se v jednu chvíli spojí, aby na základě fyzikálních principů, sestrojili vynález, který by dokázal roztavit atmosféru. Jsme tak svědky vzrušených vědeckých dialogů, které předpovídají mechanismus fungování jaderné bomby. A ač většina lidí ví, jak slavný Projekt Manhattan tenkrát dopadl, nepřestává děj znepokojovat právě tím, jakou sílu lze možno uvolnit, když se vědec nechá "inspirovat" tím, jakým systémem se hroutí samotné hvězdy a co se stane potom. To si začne později uvědomovat i samotný Oppenheimer a v jeho očích začne být čím dál tím patrnější ztrhanost a morální rozervanost. Dějinné události jsou však již v pohybu a nastává nové dějství, které divákovi připraví další hutnou porci převážně konverzačních zvratů.

Film to není v žádném případě jednoduchý a k divákovi se chová zcela nekompromisně, až macešky. Nic mu neusnadní. Nezdržuje se s vysvětlováním kontextu. Tudíž, kdo alespoň trochu nezná rozdíl mezi Kvantovou teorií a Obecnou teorií relativity, neříkají mu nic pojmy jako "Mccarthismus", nebo jména jako Edgar Hoover, bude možná zcela ztracen v přívalu informací, které si nebude moci dát dohromady v souvislosti s jednáním protagonistů. A takových mikro příběhů, kdy každý sleduje svůj záměr, ať už vědecký, politický, či čistě osobní, je ve filmu přehršel. Krom hereckého koncertu samotného Murphyho, jehož oči skoro až nesměle těkají po filmovém světě, tu stojí za zmínku ve zcela nezvyklé roli i Robert Downey Jr., povahově nejednoznačná Emily Blunt, nebo můj veliký oblíbenec Matt Damon, který zde sice nemá tolik prostoru, ale je to prostě Damon. Potěšil i návrat výrazně vyzrálého Joshe Hartnetta do velkého filmu. Za zmínku, vedle skvělých herců, stojí i mistrovský střih, jenž se nese v tak kontinuálně rychlém sledu, že se může pokoušet až o epileptický záchvat. Hudební stránka je typicky "Nolanovská" – mnoho táhlých, až nepříjemných smyčců, co drásají nervy, perkuse a bubnování nejrůznějších nástrojů vyjma bubnů samotných, NAPROSTÁ absence digitálních efektů, což je něco, co mám na režisérově rukopisu vůbec ze všeho nejraději. Film toho nabízí MNOHO. Mnohem více, než bych si dokázal u jednoho snímku představit. Ukočírovat takovou mnohavrstevnost a přitom nenudit a nevytvářet chaos, je dílo hodné skutečného mistra. Avšak… mohu tento film doporučit? To je právě ta nejsložitější otázka. Ač komerční, tak komerčně natočený rozhodně není. Není přístupný každému a musí se u něj vynakládat značné intelektuální úsilí. Kritici filmu zazlívají, že si zde Nolan honí své manýristické, technicky elitářské ego a pod záštitou jeho jména si bere diváka jako rukojmí v jeho vlastní cinefilní hře. Dá se s tím souhlasit, ale je už na vás, zda na jeho hru přistoupíte. Za sebe mohu říct jen to, že jsem viděl velice neuchopitelný film, který mně nepřestane fascinovat a udivovat svou technicky a dějově vystavěnou stránkou. S jasným uvědoměním faktu, že něco podobného jsem ještě nikdy neviděl. 

Bravo, Mistře… zase jste si mne dokázal omotat kolem Vaší vizionářské ruky!

14.07.2023

Páteční, lenivý večer. Slunce, zapadající v mlžném oparu. Rozostřené barvy našedlé oblohy a k tomu vedro, jako v přádelně. Náladička jako malovaná pro hudební podkres. Nepřestává mně bavit, jak hudba někdy dokáže přesně přehrát a vyjádřit jejími tóny danou atmosféru.

Na dnešní večer je to tato: 

Sedí???

21.06.2023

Již za pár okamžiků protne Slunce obratník Raka a vůči zemskému rovníku dosáhne tak nejsevernější deklinace. Co tento důležitý astronomický úkaz znamená? Letní slunovrat, neboli První letní den. Tento po staletí magický okamžik je hezké si připomenout. Nejlépe příjemným poslechem. A to letní klasikou všech klasik, nejslavnější "lambadou". 

Lambada je brazilský tanec a hudba, pro který, citujme Wikipedii...:

"...je charakteristický těsný kontakt partnerů, kroky ze strany na stranu, výrazné pohyby v bocích a vkládání kolene mezi nohy partnera..."

Tudíž... užívejte si letní rozpustilost a smyslnost, tancujte a milujte se. Vše ostatní je podružné. Jsme tu jen jednou.

24.05.2023

Vůči harmonii je vždy v opozici chaos. Spolu tvoří neoddělitelné spojení. Dvě strany stejné mince... jing a jang. Bez sebe nemohou existovat. Kdo by potom jednu, nebo druhou stranu dokázal definovat? Jednu z definicí nám předvádí skupina Killing Joke v čele s démonickým Jazem Colemanem, k jehož osobě a tvorbě jsem se dostal prostřednictvím jednoho z mých nejmilovanějších filmů vůbec: Rok Ďábla. Kdo film viděl, pochopí. Poctivá dávka uřvaného, britského punku se nyní hlásí o pozornost. Vydržíte tento sedmiminutový, kakofonický spektákl až do konce?

30.04.2023

Ještě plný čerstvých (hnusných) dojmů jsem po kompletním shlédnutí televizní minisérie Volha - naprostým unikátem a klenotem mezi českou televizní tvorbou.

Série Volha má vysoké produkční hodnoty a z každého záběru dýchá profesionální filmařina, která se (jsem rád, že to konečně mohu s čistým svědomím říct) už může rovnat s evropskými špičkami v oboru. Moderní střih, kamera i přechody jsou důkazem toho, že pořád umíme točit kvalitní mnohovrstvá díla s morálním a lidským přesahem bez otravného, černobílého moralizovaní a patosu. Už jen to, že hlavní postava představuje hloupého, sobeckého a vysoce amorálního člověka, kterému nejde fandit, jen ho sledovat. Občas se s ním zasmějete, občas se zasmějete jemu, ale často vás z něho také zamrazí v zádech. Téměř úplná absence jakéhokoliv kladného hrdiny, se kterým by se divák ztotožnil, znesnadňuje sledování všem, kteří na "klaďase" spoléhají, jako na nosný bod jinak hnusného prostředí, ve kterém se děj odehrává. Vyprázdněnou selanku typu Vyprávěj od Volhy nelze očekávat a já si v tom medil!

Kryštof Hádek předvádí strhující "lidový" výkon. A v jeho jedna a čtyřiceti letech mu věříte jak dvacetiletého cucáka, tak stárnoucího, vyžilého fotříka. V tomto díle dostává také velký prostor a krásnou, nejednoznačnou roli i můj oblíbenec Tomáš Jeřábek, jehož charakter byl asi jako jediný sympatický, když k němu ještě přičtu Bohumila Klepla, který se blýskl v, pro něj, naprosto nezvyklé úloze a zahrál svůj charakter velmi lidsky a citlivě. Výrazný dojem na mně udělal i méně známý Přemysl Bureš, který je naprosto bezchybně ukotven ve své postavě. Nejraději bych vyjmenoval všechny ostatní herce, protože nikdo zde nepůsobil, že by byl navíc, nebo jako zbytečná, statická vata. Každý zde svůj minicharakter prezentuje tak, že si ho zapamatujete.

Krom uchvacujících hereckých výkonů je to ale i technická stránka seriálu, která Volhu v mých očích katapultovala na "událost roku". Zmíním především velkolepou výpravu, mohutný vozový park ikonických socialistických značek, ale i třeba šikovnou práci se zadní projekcí a již zmíněnými přechody z dobových záběrů do "současnosti". To vše vytváří bezútěšnou, šedo-hnědou atmosféru, která se dá krájet - od zaplivaného pajzlu "U Klokoně", po obyčejné (ne tak úplně) telefonování z budky na noční ulici. Nerozpadají se tu jen charaktery, ale celé okolí kolem nich a nedívá se na to pěkně. Avšak dívá se na to hypnoticky a tomu říkám mistrovská práce.

Velký důraz je kladen na autentičnost, což já mohu těžko posoudit. Jistá filmařská přepálenost je na určitých místech rozpoznatelná, ale po zevrubné konzultaci se staršími ročníky, tehdejšími současníky, se mi dostalo odpovědi, že doba je ztvárněna tak z devadesáti procent správně. A to už je vysoké číslo, hodné uznání.

Sérii Volha doporučuji všemi deseti. Přináší ojedinělý zážitek, představující naprosté vymknutí z celého zavedeného televizního formátu. Ať už se to týká hereckých poloh, výpravy, či originálního scénáře. Prosím, více podobných děl a méně všech těch Vyprávěj a kriminálek ZOO.

Třesu, šéfe, třesu.

21.04.2023

Na mém opravdu velmi oblíbeném internetovém portálu 100+1 Zahraničních zajímavostí jsem si dnes přečetl takovou zajímavost, která mapuje historii jedné velmi slavné a kontroverzní bylinky v českých zemích. Článek je zajímavý především v tom ohledu, že jasně ukazuje, jak problematické bylo její užívání již v dobách, kdy se o ní hovořilo jako o (Modří už vědí) "novince z Nového světa". A že státní regulace nejsou jen trendem dnešní doby.

Doporučuji!

19.04.2023

Že se filmový a herní svět dokáže dokonale protnout, ilustruje příklad stařičké a svého času slavné kreslené adventury "The Dig" z roku 1995 od tehdy slavného s dnes již zaniklého studia LucasArts, videoherní odnože firmy LucasFilm.

Hra, která za sebou měla velmi problematický vývoj, oplývala tou dobou mimořádnými produkčními hodnotami - zaštiťoval jí sám Steven Spielberg, který hrám vždy fandil, točili se kolem ní slavní herci (Robert "T-1000" Patrick), měla filmově odvyprávěný děj, krásný a dojemný příběh a především hudbu, která se pocitově i doslova dotýká hvězd.

Hudbu složil Michael Land, v té době dvorní skladatel LucasArts. A byla to právě hudba, která v mých očích učinila hru nesmrtelnou. Svou relaxační poetikou se může rovnat těm nejslavnějším filmovým melodiím. Bystré a znalé ouško posluchačovo v hudbě postřehne odkazy a variace na "2001: Vesmírnou Odyseu" - pro mně nejlepšího Sci-Fi všech dob - ale zároveň si jde Landova hudba svou cestou. Čarokrásné a podmanivé relaxační tóny povznáší ducha a mysl a zároveň můžeme slyšet pasáže svižné, napínavé a plné epických kudrlinek. Z kousku, který vám zde předkládám, mě mrazí příjemně v zádech i po několikerém poslechu.

Tento kousek je nefalšovaným uměleckým dílem, který i těmi nejmenšími nuancemi tónů, dokáže navodit náladu tajemnou i hloubavou, povznesenou i melancholickou.

Jestli prázdný a nekonečný vesmír nějak zní, je to právě takto:

03.03.2023

"Film tak divnej, až je skvělej...,"

tak nějak občas druhému definujeme film, který stojí za to, ale nedá se o něm nic moc říct, protože se zkrátka musí vidět. Přesně to sedí na snímek, vysílaný včera v noci na ČT Art.

Znalejší z vás už jistě tuší, že večerní promítání na tomto kanále se zaměřuje na "náročného diváka". Ale mohu všechny ubezpečit, že film je (poměrně :-)) srozumitelný. Avšak plně odpovídá definici nezávislého, nekomerčního snímku. Jedná se o minimalistický, komorní film:

Pokoření.

V tomto artovém snímku, který je určen spíše pro festivaly, exceluje stárnoucí Al Pacino v roli divadelního herce, který ztratil svůj talent. Následují bizarní události, po kterých se začne rozvíjet sled tragikomických epizodek, které vyústí až ve velmi prapodivné vyvrcholení celého příběhu.

Film v produkci samotného Al Pacina natočil během dvaceti dní slavný a talentovaný režisér Barry Levinson - mrazivý thriller "Spáči", nebo oceňovaný "Rain Man", podle stejnojmenné knihy Philipa Rotha - velmi oblíbeného spisovatele i v našich končinách. Jak jsem zjistil, film se od knihy značně odklání a to mu je velmi vyčítáno. Já měl tu výhodu, že jsem nejprve viděl právě film. Právě díky tomuto filmu si toužím přečíst i knihu a zjistit, co přesně je jinak.

Samotný film na mně totiž udělal velký dojem. Ať už svou komorní atmosférou, absurdními situacemi, nebo naprosto bezchybně ukotveným Al Pacinem, který je zde dokonale zmatený z celého světa kolem něho. Veškerá jeho gesta, pohledy, tichý a mírný tón hlasu, působí velmi minimalisticky, ale o to silněji působí jeho postava na diváka. K podivnosti celého filmu ještě přičtu opravdu zběsilý, asynchronní střih, vláčnou a roztěkanou kameru, která často necentruje probíhající scénu, ale jen tak si po ní pluje a děj se odvíjí někde kolem - zkrátka film, od kterého jsem se nemohl odtrhnout od první minuty a musel ho dokoukat, ač jsem tušil, že se nebude obtěžovat s tím, aby mi podal jakékoliv smysluplné vysvětlení při závěrečném rozuzlení. V tom je právě jeho veliké obrazové a dějové kouzlo - po celou dobu jeho sledování a v samotném závěru zvlášť, se mi navíc hlavou honila stejná otázka: "Co z toho, co ve filmu vidíme, je vlastně pravda?" Na to si musí odpovědět už divák samotný a já jeho shlédnutí vřele doporučuji všem, kteří si rádi odpočinou od šedivé nudy středního proudu. Film není k divákovi příliš přátelský, ale o to víc je zábavnější a neotřelý.

28.2.2023

Se zajímavými, zapadlými a náhodně shlédnutými filmy se nějak roztrhl pytel.

Včera jsem se opět dostal k zajímavému filmovému kousku, pro mě do té doby zcela neznámému. Což je ostatně na pováženou, když se vezme v potaz můj hluboký obdiv k herci Christianu Baleovi. Na Prima MAX běžel vynikající, hutný snímek na motivy skutečných událostí:

Temný Úsvit.

Jedná o jeden z vrcholných příběhů vietnamské války, kdy je pilot (Christian Bale) amerického vojenského námořnictva sestřelen na utajené bombardovací misi nad Laosem a následně padne do zajetí. Film tudíž není válečný, nebo protiválečný. Milovníci vojenské akce se ukoušou nudou, protože Godot v podobě válečných scén, opravdu nepřijde. Tento film má sílu v úplně jiných tématech. Těmi jsou lidská vůle, pospolitost, lidskost a dokonce její hranice.

Přežívání v nepřátelském zajetí a následný strastiplný útěk za svobodou, na hranici tělesných a mentálních schopností, je obecně atraktivní téma. Svým naturalistickým a znepokojivým pojetím mi byl snímek v něčem povědomý. Brzy jsem zjistil, že tento příběh se rozhodl zrežírovat nikdo jiný, než legendární německý režisér Werner Herzog - autor výtečného dokumentu "Šťastní to lidé", ale především režisér kultovních snímků jako: "Aguirre, hněv Boží", nebo "Fitzcarraldo", přičemž v obou těchto snímcích řádil démonický a velmi problematický herec Klaus Kinski. Zejména druhý jmenovaný film nemá v dějinách kinematografie obdoby. Podvědomě jsem tedy poznal v Temném úsvitu Herzogoův rukopis a těšil jsem na útrpný, ale přesto napínavý a dobře natočený souboj člověka s přírodou a jeho vlastním šílenstvím. A dostal jsem z toho vše!

Zajatecký tábor nakukuje do mysli lidem v extrémní situaci, odhaluje i láme charaktery, následný pochod džunglí alegoricky připomíná cestu Očistcem... zeleným peklem. Teprve ke konci filmu se dostavují nejmrazivější a často brutálně nekompromisní výjevy, na které se dívá opravdu s těžkým odporem, často beznadějí. Stále častější se noření do vlastního šílenství, způsobeného totálním psychickým a fyzickým vyčerpáním je jako variace na slavné dílo Josepha Conrada "Srdce Temnoty" výborně funkční. Bale zde může naplno rozvinout svůj mimořádný talent ve fyzických proměnách, jelikož ke konci filmu je z něj vyzáblá, roztěkaná troska a jeho proměnu sledujeme prakticky v přímém čase. Režisér Herzog je v tomto filmu navíc ve svém živlu, jelikož mu lidské a přírodní extrémy vždy mimořádně seděly. Za zmínku stojí i velice sympatický výkon Steva Zahna, který je zaškatulkován spíše do komediálních rolí, ale zde je naprostý bezchybný. Drsný a autenticky natočený snímek kazí akorát medový konec, který byl asi nutný pro americké publikum, ale bohužel zcela nabourává konzistenci předchozí atmosféry. O minimalistickou hudbu se tentokrát postaral talentovaný Klaus Badelt, který pochopil, že méně, znamená v tomto případě více.

Film doporučuji všem, kdo milují podobné žánry, nebo koho fascinuje síla lidské vůle v boji s živly a sebou samým. Herzog je tu stále ve vynikající formě a Bale jakbysmet - zkrátka obrazová a herecká lahůdka.PS:Nedělejte tu samou chybu jako já a nekoukejte na tento film na komerčních televizích. Reklamy a useknutí titulků ponižují celý film a rvou jeho návaznost. Tak hrubé zacházení si tento film nezaslouží.

17.02.2023

Také si občas se smutkem a s příchutí hořkosti postesknete nad současnou (pod)úrovní českých filmů a "komedií" zvlášť?

Jeden by řekl, že to je problém dnešní doby. S úctou vzpomínáme (mně nevyjímaje) československou Novou vlnu 60. let, kdy naše filmy měly světovou úroveň a nostalgicky se upíráme ještě dále do filmové minulosti 1. a 2. republiky, následované protektorátem. Stále milujeme tehdejší komedie a veselohry, ve kterých vystupují naše nezapomenutelné herecké legendy. Jenže nostalgie po starých časech dokáže pěkně nerušit dobové vnímání. Některé věci se totiž nemění a jsou tu s námi daleko delší dobu, než by nás kdy napadlo.

Příkladem budiž dobový článek tehdejší filmové kritiky, uveřejněný na mém oblíbeném serveru. Nepřijde vám po jeho přečtení, že je to vlastně pořád stejné, krom jiného slohového stylu?

15.02.2023

Mám sice dojem, že jsem právě já tím posledním, kdo tento film viděl a tudíž není můj příspěvek relevantní, ale kdyby se přesto našel někdo, kdo ještě neměl tu uslzenou čest, právě pro něj je mé doporučení.

Včera jsem na ČT2 shlédl přes třináct let starý film:

Hačikó - Příběh psa.

Nechtěl jsem se na ten film dívat, ale jeho zpočátku hřejivý vizuál, krásná kamera, pomalé tempo a vždy noblesní Richard Gere s jeho nebesky neodolatelným charisma, mně u obrazovky udržel až do té doby, kdy jsem film rozkoukal a už jsem od něho nechtěl odejít. Znal jsem pozadí příběhu, věděl jsem, že byl natočen podle skutečné události a že se jedná o remake japonského originálu z roku 1987. Zároveň jsem ale cítil, že ten film se bude dát jen těžko ustát bez hlubokého pohnutí. Jenže to bylo ještě horší...

Film je zcela nepokrytá, prvoplánová ždímačka slz, ALE... není proti tomu žádné obrany a vy na jeho citové vydírání přistoupíte zcela dobrovolně. Příběh o neskutečně pevném poutu člověka a psa, nám za pomoci zjednodušených melancholických alegorií ukazuje sílu věrnosti a oddanosti. Nad Hačim opadává a znovu se zelení strom, symbolizující tok času, pochmurné tóny podzimu, padajících vloček, teskného klavíru a plačtivého počasí představují přibývající léta a sklonek života. Mezi tím vším si klidné městečko s malým nádražím dál vede svůj poklidný, rutinní život s jeho lidsky sympatickými obyvateli, co mají své slabůstky i přednosti. A mezi tím vším... pes. Pes, který čeká na svého milovaného pána. Každý den. Vždy na stejném místě, vždy ve stejnou dobu... celých deset let, celý svůj život.

Poslední půl hodina filmu je skoro až nesnesitelná. Brečel jsem tak, že jsem nemohl ani mluvit. A to vše jen při pohledu do těch odhodlaných, věrných psích očí a celkové atmosféře, která není patetická, jen je prostě smutná. To mnou hluboce pohnulo.

Nedokážu si představit ani toho nejzatvrzelejšího cynika, kterého by tento umně natočený snímek nedojal k slzám. Ano, tento film mně totálně vyždímal, ale já mu to celé odpouštím, protože je nádherný. Smutně nádherný.

Kdo ho ještě neviděl, podívejte se...

31.01.2023

"Hele Adrian, poslechni si todle: Proč nosej krávy zvonce?"

"Proč?"

"...Nefunguje jim klakson... Neni to sranda?! Neee?! Cooo?!"

"Ale di, Rocky."

"Ve třetí třídě se všem líbil, tim sem vždycky každýho dostal."

Sylvester Stallone stál u vzniku jednoho z nejzásadnějších a nejvlivnějších filmových charakterů všech dob. Zbožňuji Rockyho už od dětství. Snad nikdy mne neomrzí sledovat celou jeho osobní ságu od roku 1976 až po (snad ne poslední) nejaktuálnější snímek z roku 2018. Důvod výjimečnosti této postavy a jejího kulturního vlivu napříč generacemi fanoušků si ale zaslouží širší rozbor a ten není předmětem dnešního příspěvku. Vedle nakažlivě inspirativního, ojedinělého charakteru, který se z totálního ztroskotance vypracoval až ve světovou extratřídu, byly (a jsou) snímky o Rockym výrazné ještě jedním aspektem - hudbou.

Notoricky známou tréninkovou kompozici "Gonna Fly Now" od Billa Contiho, nebo úvodní melodii "Fanfare for Rocky", znají i lidé, co Rockyho nikdy neviděli. A co teprve osmdesátkami prýštící "Eye of the Tiger" od skupiny Survivor, která poprvé zazní v Rocky III...? Písně tolik ukotvené v popkultuře, že nemá smysl tu na ně upozorňovat. Méně známá, ale vynikající píseň, zaznívá poprvé a naposledy právě v Rocky III. Jedná se o melodický flák "Pushin´" od Franka Stalloneho. A ne, není to náhoda - Frank Stallone, mladší bratr Sylvestra se podílel na hudebním doprovodu filmů už od prvního dílu, ve kterém si střihl i malou roli pouličního zpěváka. Mnohoznačně nadaný skladatel Frank Stallone stvořil pro Rocky III svižný, nápaditý song, který v sobě koncentruje několik hudebních žánrů. Od nevtíravého popíku v první půli písně, až po hravý funk v druhé půlce. Zejména druhá půle písně srší nápady - od libozvučného saxofonu až po rytmicky podmanivé piánko. Celá píseň působí na první poslech až jazzově chaoticky, ale po dalších posleších, začínáte objevovat její mistrně pospojovanou návaznost a nezměrnou energičnost. Ke cvičení, do auta, nebo k nakopnutí nálady... přesně pro tohle byla tato píseň složena. A svůj účel plní bezchybně!

21.01.2023

Pro všechny zvídavé cinefily mám další filmový tip, který rozhodně stojí za jejich pozornost. Je legrační náhoda, že to je znovu western - což je trochu nešťastný žánr pro dobu vzniku tohoto snímku a je ohromná škoda, že tolik zapadl v propadlišti filmových dějin (opravdu neznám v mém okolí nikoho dalšího, kdo by ho viděl).

Film byl natočen roku 2007 (dvě oscarové nominace), režie se ujal precizní James Mangold, ústřední trojici tvoří Russell Crowe, Christian Bale a tou dobou ještě málo známý Ben Foster. Co více si ještě přát? Co více ještě chtít? Jednoduše řečeno: Snová filmová a herecká sestava. Přesto se z nízkorozpočtového filmu stal totální propadák, jak v USA, tak Evropě a v naší republice putoval film rovnou na DVD.

Jedná se o remake stejnojmenného černobílého filmu podle povídky Elmora Leonarda z roku 1957 - tedy roku, kdy byl westernový žánr na vrcholu divácké popularity.

3:10 vlak do Yumy,
se dekádu od jeho první filmové verze, snažil obnovit slávu tou dobou už téměř mrtvého filmového žánru. Nepodařilo se. Přesto na něm není mnoho, co mu vytknout. Filmařsky odkazuje na klasické snímky ze 60. let minulého století a drží si jejich klasickou naraci a styl. Táhlé panoramatické záběry kamery zachytávají drsné krásy arizonské divočiny, ale nechybí ani rychlý, svižný střih a skvělé ozvučení. Zbraně znějí opravdu autenticky a je zde mnoho drobných detailů, které se na precizně natočeném filmu cení. Ze všeho nejvíce potom Mangoldův odpor k digitálním trikům, takže jich tu je minimálně a hned se na to lépe kouká. Celou dobu si film drží napětí a tempo bez hlušších místeček. Akční scény jsou umně střídány s těmi pomalejšími, kdy postavy povětšinou vedou dialogy a pronáší drsná životní moudra, či se střetávají ve svých světonázorech. Plytká slovní vata to rozhodně není. Naopak se dobře doplňuje s akcí a vypjatými momenty. Jedinou výtku bych měl k přepálenému a trochu nelogickému závěru filmu, ale po té předchozí, skvěle odsýpající, westernové road movie, to filmu rád odpustím, protože si nadobro získal mé srdce. Snímek zraje jako víno a bavil mě v dnešní době ještě více, než když jsem ho před nějakými patnácti lety viděl poprvé. A na závěr, samozřejmě, musím vypíchnout skvělý, atmosferický soundtrack, který složil slavný Marco Beltrami, jehož úryvek si můžete poslechnout z odkazu...

PS: Nemůžu si pomoci, ale Russell Crowe mi zde strašně připomíná Jiřího Dvořáka, což mi podsouvá otázku: "Byl by náš čert se svým hollywoodským obličejem za mořem úspěšný, kdyby dostal tu příležitost?"

19.12.2022

"Na světě jsou dva druhy lidí. Ti s nabitou pistolí a ti, co kopou. Ty kopeš."

Jedna s nejslavnějších filmových hlášek zazní právě v tomto legendárním snímku - třetím a závěrečným díle dolarové trilogie. Abyste pochopili její cynický význam, můžete si 20.12. od 20:00 pustit ČT2.

"Hodný, zlý a ošklivý", jak se třetí díl Leoneho volné westernové trilogie jmenuje, odkazuje na tři ústřední protagonisty, jejichž osudy propojí společná motivace. Avšak vzájemnou spolupráci nelze očekávat...
Skladbou scén se jedná o opulentní filmové dílo, při kterém nechybí náročné pyrotechnické efekty, davové scény, rozmáchlá výprava a nezaměnitelná hra s kamerou a střihem, přičemž Leoneho rukopis v podobě dlouhých záběrů na detail obličeje a zejména očí ve svých vrcholných scénách ždímá divákovo napětí. Příjemné mrazení v zádech a pocit osudovosti doplňuje mistrně vložená Morriconeho hudba, která film opět pozvedá do nebeských výšin Stříbrného plátna. Nesmíme opomenout ani řadu skvěle napsaných dialogů a trefných hlášek. Eastwoodův antihrdina se skvěle prolíná s počínáním charismatického arci-zlouna Lee Van Cleefa. Trio uzavírá charakter, který tyto dva protipóly odlehčuje a jímž je Eli Wallach, který z trojlístku předchozího filmu nahrazuje Gian Mariu Volontého. Pokud jste tento nezapomenutelný mistrovský kousek ještě neviděli, máte zítra příležitost 🤠.

18.12.2022

Zaujala vás ohroublá stylovost a zvukomalebnost prvního westernu z Leoneho trilogie "Pro hrst dolarů"? Možná byste chtěli víc... možná byste si rádi zašli "Pro pár dolarů navíc" - což je název v pořadí druhého dílu dolarové trilogie, který ČT2 vysílá 19.12. od 20:00. Oproti dílu prvnímu se druhý díl již vydává zcela originální příběhovou cestou s velmi příjemně navýšeným rozpočtem v podobě delší stopáže, líbivějšími a propracovanějšími exteriéry a jednou nově příchozí hereckou legendou, kterou je charismatický herec s exotickým vzhledem Lee Van Cleef, který tou dobou už patřil k velmi uznávaným hercům. Druhý díl už plně prezentuje Leoneho nezaměnitelný režisérský styl, který řemeslně vrcholí v jeho nejslavnějším filmu "Tenkrát na Západě", nebo jeho mafiánském opusu "Tenkrát v Americe". V roli hlavního záporáka se v ještě větší formě vrací Gian Maria Volonté, který vás jeho až "čepkovským" pohledem uhrane spolehlivěji než v předchozím díle. Tento snímek představuje stylistický a technický přechod mezi lehce dřevním prvním dílem a epickým závěrečným dílem, jenž se řadí mezi nejlepší filmy, co byly kdy natočeny a to napříč nejen westernovým žánrem. Ani v tomto díle nesmí chybět hudba génia Ennio Morriconeho, který se opět postaral o to, aby se snímek vepsal všem fanouškům poctivé filmařiny do paměti. Alespoň hudebně... 😍

17.12.2022

Pokud čirou náhodou hledáte tip na ikonický film, nezapomeňte si zítra ve 20:00 naladit ČT2 a shlédnout první díl legendární "dolarové" westernové trilogie od Sergia Leoneho. První díl "Pro hrst dolarů", vznikal na koleni a s mizivým rozpočtem v exteriérech španělské provincie Almeria. V hlavní roli můžeme vidět tou dobou nepříliš známého, tehdy čtyři a třicetiletého Clinta Eastwooda, jehož věčně podmračený výraz dal vzniknout jedné z nejpamátnějších postav stříbrného plátna. Byť zápletka filmu je přiznaná vykrádačka Kurosawowa "Yojimba", kterého "vykrádá" o třicet let později i výtečný moderní western "Poslední zůstává", má první díl Leoneho trilogie stále co nabídnout! Tou je bezesporu výtečná atmosféra, ne zcela kladný hlavní hrdina, démonický hlavní záporák, jehož ztvárnil Gian Maria Volonté, který pohrdal westernovým žánrem a přesto mu role desperáta s velmi uhrančivýma očima sedla přesně na míru. To hlavní, co ale vyzdvihuje film do výšin filmového nebe, je dokonalá hudba Ennio Morriconeho, která film právě svou signifikantní melodií zakonzervuje neomylně v paměti. Takto se dělá kumšt! Kdo ještě tuto klasiku všech klasik neviděl, máte možnost už zítra. Následující dva díly ještě více zvýší laťku...

10.12.2022

Velmi VÝJIMEČNĚ se stává, aby mne zaujal novodobý český film, ještě méně se stává, aby mne bavil a líbil se mi, ale aby mně nadchl, to už hraničí s narušením časoprostorové reality. Přesto se to očividně stát může. Úplnou náhodou (jak to tak bývá) jsem v televizi shlédl "Polski film" - velice neobvyklé dílko od režiséra Marka Najbrta. Snímek mně mimořádně uchvátil svou veskrze experimentální skladbou, na současné české filmové poměry nevídanou a odvážnou. Přičemž jde snímek ještě dál, když se ani trochu nebojí kombinovat směsici nestandardních žánrů, jako je filmová mystifikace, kombinovaná s pseudo-dokumentem a sebe-ironickou satirou, která z komedie přechází v nestržené chvíli až v psycho thriller, který jako by odkazoval na památné filmy mystika Davida Lynche. Proto mne velmi zarazilo vesměs průměrné hodnocení na ČSFD, protože z mého pohledu z tohoto filmu probleskují záchvěvy geniality. Proto pokud toužíte shlédnout neobvyklý a těžko zařaditelný filmový experiment, u kterého se zasmějete nad trapností aktérů a ještě k tomu vás po těle nepříjemně zamrazí, dejte rozhodně Polskemu filmu šanci. Je to jeden z mála novodobých českých filmů, který doporučuji všemi deseti!

5.12.2022

Temné počasí, sychravo, tma už po před polednem, nebe šedé jako oceán, jenž nemá konce. Ač už nebylo slunce přes dva týdny vidět a našim náladám to neprospívá, tak přesto v sobě tento nečas nese i jistý půvab jako vystřižený z klasických noirových detektivek. K takové atmosféře se sluší i dobře padnoucí hudba. Začneme zlehka - potemnělým ambientem od skladatelského mága Jespera Kyda...

18.11.2022

U příležitosti nedávného vydání hry, jejíž předchozí díl je má srdcová záležitost, nemohl mé pozornosti uniknout prvek, který byl signifikantní i v předchozím dílu - hudba. Vtipná situace: soundtrack mám poslechnutý dříve, než jsem vůbec hru hrál. Podělím se s vámi o jeho kvality... Rychlý, úderný motiv, plný bojovných perkusí dává vzpomenout na to nejlepší z nepřekonatelné instrumentální epiky legendárního Barbara Conana. Chcete si rychle pozvednout odhodlání a morálku například u cvičení? Otevřete odkaz o osolte zvuk 🤘😎.

20.10.2022

Že zásadní složkou audiovizuálního obsahu je z velké části právě hudební podkres, není žádný převratný fakt. Někdy (často) je hudba natolik podmanivá a pamětihodná, že přesáhne rámec svého původního účelu. Zde se s vámi o takový případ podělím. Jedná se o stopu z wizimského podhradí, která hraje v legendárním Zaklínači 1. Pro mně nejlepším Zaklínači vůbec. Meditativní, rozvláčné tóny flétny, nepostrádající jistý podtón melancholie, se úžasně hodí k nudné práci na počítači, neboť neagresivně podporují uvolnění mysli. To se vždy počítá!

Poslechněte si ;-).

18.09.2022

Strejda Google zná váš vkus. Strejda Google ví o tom, co chcete na YouTube sledovat ještě dříve, než to víte vy sami. To není ironie, ale zcela vážně myšlený postřeh z praxe. A přesně za pomoci tohoto věšteckého algoritmu mi tento pátek nabídl YouTube video, u kterého jsem si řekl: "Jak jsem bez toho mohl celou dobu žít...?!" Ano, tohle už ironie byla 😇. Zkrátka se jedná o komentované video ČD Cargo přímo ze stanoviště strojvedoucího. Divák se podívá na obsluhu dosluhující lokomotivy, vyrobené roku 1967(!). Jakožto autisticky zapáleného hráče všemožných hardcore simulátorů, mne ta kvanta technických informací udržela přišpendleného u monitory celé ty dvě hodiny co video trvá, a dokoukal jsem ho s pocitem, že lepší věc jsem už dlouho neshlédl. Podělím se tu nyní s vámi o odkaz. Jste stejně postižení, nebo jste se unudili k smrti 🤓?

28.05.2022

Od chvíle, co jsem tento unikátní rozhovor shlédl na ČT, se k němu opakovaně jednou za čas vrátím a poslechnu si vskutku krásné vzpomínání opravdu jedinečného člověka s neméně jedinečným osudem. Rozhovor, který vznikl velmi krátce před smrtí Huga Haase, je plný vybroušeného českého vyjadřování, člověčenství, ale i velké dávky hořkosladké nostalgie bez patosu kolem. Dojímavé vyprávění herecké hvězdy první republiky a jeho přátel pohladí po duši a dá nahlédnout do dávno zaniklého světa žaketů a garderób.

30.04.2022

Velmi unikátní historický dokument o něčem tak neviditelném, přesto všudypřítomném všude kolem nás - vzniku valivých ložisek. Ač má snímek něco přes třicet minut, moji pozornost poutal od začátku do konce. Není to jen vhled na samotný vznik této nezbytné strojní součástky, ale zároveň i dobová výpověď - o tehdejším způsobu práce, špičkových měřících technologiích (bez ironie), nebo třeba i pracovního odívání. Doba notně pokročila a díky tomu snímek fascinuje právě tím, jak se to "tehdy" dělalo. Krom toho... vybroušená, rétorská dikce komentujícího hlasu dodává snímku punc první republiky.

21.04.2022

Pomíjivost a zároveň mocnou sílu existence nám dokládají tyto jedinečné "pohyblivé" obrázky. Pomocí moderních renderů a algoritmů nám pan Širajev otevírá přímou bránu do minulosti. Zmodernizovaný filmový záznam chvilkami působí, jako by byl snímek pořízen včera za použití chytrého telefonu. V tom tkví jeho největší síla - je tak "živý". Přesto, že nikdo z dotyčných na filmu již dávno nežije...