Jak jsem vybíral tibetskou zpívající misku část II.

Vybaven patřičnými informacemi a znalostmi, získanými od zkušeného hráče, jsem se vydal hledat "svou" misku.

Z prvního obchodu jsem odcházel z nepořízenou, neboť zdejší nabídka se omezovala pouze na výběr čtyř misek. A ačkoliv se mi je všechny podařilo s větším či menším úspěchem rozezvučet, ani jedna neměla tón, který by prostupoval mojí myslí a pohnul by mne k rozhodnutí si jednu z nich vybrat. Vyrazil jsem tudíž do druhého obchodu s vědomím toho, že kdybych žádnou misku neobjevil ani zde, mám ještě jednu zbývající adresu na kterou zajet.

Hned při vstupu do obchodu se mě ujala energická postarší paní, ověšená ozdobami se známou i neznámou duchovní symbolikou. Ihned jsem si pomyslel, že do obchodu dobře zapadá. Tudíž jsem jí hned vyložil proč jsem přišel. Usmála se a v očích jí zablesklo. A ač mně viděla poprvé v životě, vzala mě za ruku a odváděla do protilehlé části obchodu, které jsem při příchodu nevěnoval pozornost. Poslušně jsem jí následoval a odpovídal na otázky, co na mě hřmotnými tónem s kadencí blesků, vrhala. Kdybych nerozpoznal její živý zájem, dost možná bych si její tón mohl splést s panovačností - to byla první zvláštnost, co jsem ten den zažil.

Ukázalo se, že je zde ještě jedna, stejně velká místnost. A v té místnosti byl uschován hotový poklad. Nebyl však ze zlata a démantů, ale z kovů... misky, kam se podíváš! Dále potom rituální mlýnky, talismany a strunné nástroje, jejichž názvy jsem ani neznal. Ale to nebylo ani podstatné, nezajímalo mě to. Zajímaly mně jen misky, kterých tu bylo asi dvacet, nebo třicet. Od malých až po tak ohromnou, že by mohla sloužit jako kotel, který uvaří regimentu vojáků.

Vytáhl jsem svoji paličku, kterou jsem si přivezl s sebou, načež jsem dostal od paní prodávající pochvalu, že jsem dobře poučený. Jistě bych se i samolibě usmál, kdyby mi ovšem ta podivná situace nepřišla zcela normální. Tudíž jsem se omezil jen na přikývnutí. Paní se mě zeptala, jaký rozměr si představuji. Odpověděl jsem, že nechci úplně malou misku, neboť má vyšší tóny a ty mi nedělají dobře. Trvala na tom, že malé musím zkusit i tak. Neměl jsem potřebu jí odporovat. Postěžoval jsem si jí rovněž, že má stávající miska mi nechce hrát. Vybafla na mě dotaz, zda jsem jí kupoval z internetu, na což jsem přitakal. Skoro to vypadalo, že mě chce vyplísnit, když s neskrývaným sarkasmem poznamenala, že mám alespoň originální nádobu na bonbóny. Pochválil jsem jí ovšem její břitkost, ale dodal jsem, že bonbóny do ní dávat nehodlám, neboť stále má krásný tón při úhozu, což paní jízlivě okomentovala s očima v sloup. Začala mi vyprávět o misce legendu, kterou jsem ale už znal, takže když začala s vyprávěním, já ho dokončil, čímž jsem u ní znovu stoupl v ceně a částečně napravil svou reputaci. Prohlásila, že mě nechá hrát, přičemž bez meškání odešla.

Pořádně jsem se rozhlédl - byly tu misky zdobné, poseté mnohými znaky i zcela prosté. Leštěné i matné, široké i úzké, vysoké i nízké. Nevěděl jsem kde začít a tak jsem prostě začal od té, co ode mne ležela nejblíže...

Pokud jsem se při výběru misky něco naučil, je to především to, že stačí první úhoz a zhruba tři obkroužení celé misky, abyste poznali, zda je to ta "vaše". Nemůžete o tom ale uvažovat jako hudebník, který posuzuje tón čistě podle dokonalosti. Stačí se jen soustředit na to, zda je vám její tón příjemný, či ne. A pozorovat přitom reakce vašeho těla. Nic více není potřeba a nic víc ani není podstatné.

Dal jsem se do hraní.

U některé jsem strávil jen opravdu několik málo vteřin, u jiné jsem se zdržel déle a pečlivě naslouchal. Soustředil jsem se též na to, jak se mi na misku hraje - zda to jde snadno, jakoby samo od sebe, nebo se na hraní musím soustředit a vynakládat snahu. Pokud se něco takového stalo, misku jsem ihned vyřadil ze svého výběru a přešel k další. Ale stále mi něco nesedělo. Buď se na misku hrálo snadno, ale její tón mi nepřinášel žádné potěšení, nebo naopak byl její tón krásný, ale já si ho moc neužil, neboť jsem vynakládal veškeré své soustředění na samotné hraní. Několik misek mi ani hrát nechtělo. Začínal jsem být z toho bimbání a "zvučení" už trochu unavený a otrávený, ale nepřestával jsem se plně soustředit na to, co právě dělám. I tak jsem ale hraní na chvíli přerušil. Paní se vrátila. Tázala se, zda mám vybráno a chválila mě, že jsem hrál krásně. Pokrčil jsem rameny a řekl, že si jen dávám pauzu. Otázala se mně, zda jsem již zkoušel misky z tamté poličky a ukázala prstem tím směrem. Řekl jsem, že ne. Vysvětlila mi, že tam ukládá misky, které tu má už dlouho, protože málo komu hrají a že když jsem tak nespokojený se zbytkem repertoáru, ať se kouknu tam. Zeptal jsem se proč, dostalo se mi neurčité odpovědi, že tak to bývá. Po této větě paní zase odešla. Šel jsem k té poličce s ležáky.

Misek tam bylo asi pět, nebo šest. Pouze jedna byla zdobená a leštěná. Ostatní byly tak prosté, jak jen mohly být. Kdo někdy viděl třetí díl Indiana Jonese, jistě ví, že se při výběru nemá nechat ošálit prostotou. I já jsem si tudíž zahrál na Indiho a vybral si svůj "grál". Miska nicméně nechtěla hrát. Vzal jsem druhou, ale ani ona nehrála, vyzkoušel jsem zdobenou, ale její tón mi nic neříkal. Ale vtom to přišlo - sáhl jsem po krajní misce, co byla trochu větší, než zbytek a klepnul na ní... okamžitě mnou projel překrásný pocit. Přirovnal bych to ke zvuku, jako když se v pohádkách sypou poklady. A přesto ten zvuk byl úplně jiný. Dodnes si však pamatuji, že tohle přesně byl první dojem, který mne při poklepání napadl. Začal jsem na misku hrát a tón, který jsem poslouchal, mne naplňoval zvláštní radostí. Cítil jsem zvuk misky v hrudi, hlavě, zádech a zároveň nikde. Byl to velice zvláštní a povznášející okamžik... naprosto nesrovnatelný s tím, co jsem zažil u předchozích misek. Cítil jsem zcela bezpečně, že jsem právě objevil svůj grál. Ani nevím, jak dlouho jsem tam, s miskou v ruce, stál a hrál na ní, ale dělalo mi to dobře. Když jsem skončil s hraním, ještě jsem na misku několikrát klepnul a užíval si poslech jejího majestátně znělého, hlubokého tónu. Vrátil jsem se za paní s miskou v ruce.

Vyzvala mě, abych jí zahrál. Vyhověl jsem jí. Poslouchala se zavřenýma očima u usmívala se.

"Ano, ta je vaše, ta si vás vybrala," prohlásila a dodala: "Bude přinášet radost vám i druhým, kterým budete hrát. Protože tak, jak vy, na ní nikdo jiný nezahraje."

Ještě před hodinou by mi taková věta přišla absurdní, ale já nějak cítil, že na to mám naprosto stejný názor.

Zaplatil jsem misku a nechal si jí zabalit do papíru, aby mi necinkala v mém žebradle, kterým jsem byl ten den vybavený. Rozloučil jsem se s tou zvláštní ženou a jel zpátky domů, obohacen o svou novou misku, zážitek a prostou lidskou radost z toho, že už nemusím do dalšího krámu. Moc jsem se těšil, až si zahraji v poklidu domova. Čekalo mě ještě mnoho hraní, než jsem svůj hráčský um proměnil ve funkční meditační efekt.

To je ale už téma na další povídání.

Přeji klidný den.