Hodina

PŘEDMLUVA:

"...K - mínus jedna hodina...," zaznělo z nemocničního interkomu chladným, mechanickým hlasem počítačového automatu.

"Máte strach?" otázal se muž, ležící na lůžku a pohlédl s upřeným výrazem na sestřičku, sedící poblíž na skládací, plastové židli.

"Opravdu hloupá otázka...," procedila sestřička podrážděně. Mužův hlas prolomil mrtvolné ticho a tón jejího vlastního hlasu ji ještě více rozechvěl na celém těle.

Muž se trpce, lehce poťouchle usmál a rozhlédl se po zšeřelém, bíle vymalovaném nemocničním pokoji. Bylo tu větší ticho než v kostele. Na stolku v rohu u okna se v šedé, plastikové vázičce tyčila falešně rozkvetlá umělá květina - jediná dekorace v místnosti. Vedle květiny ležela převržená nerezová konvice na čaj. Nikdo se tu už o pořádek a sterilizaci nestaral. Druhé lůžko, které bylo blíže oknu a dlelo po mužově levici, zelo prázdnotou.

Uvažoval, kolik v této budově asi ještě zůstalo, či spíše skejslo lidí. Snad už jen on a ten uzlíček nervů, posedávají po pravici u jeho postele...? Těžko říct a je to vlastně úplně jedno.

"To já se bojím," připustil muž spíše sám sobě, civíc tupě do zdi, "ale více než strach, pociťuji šílený vztek."

"Proč?" pozvedla sestřička obočí, ale odpověď jí pramálo zajímala. Nic už jí nezajímalo.

"Víte...," usmál se znovu muž, uvědomujíc si své nesplněné ambice, "chtěl jsem v životě něco dokázat, zanechat tu po sobě nějakou stopu, umírat jednoho dne s pocitem, že moje existence na tomto světě nebyla promarněná, že mé činy..."

"Vaše ušlechtilé bludy jsou stejně marné, jako celý tento svět," uťala jeho zpověď jedovatě. Muž okamžitě zmlkl a v pokoji nastalo zase ticho jako předtím.

Pozorně se na něj zadívala - zhruba čtyřicetiletý muž průměrného zevnějšku s vyhaslýma očima, ustupujícími, našedivělými vlasy a figurou ještě celkem k pohledání. Kdyby tu figuru ovšem nehyzdily četné podlitiny a břicho a obě ruce ovázané starými fáči, zbarvené prosakující krví, která už začala hnědnout. Díky léčivé masti a potu už začaly být obvazy nepříjemně cítit, jako žluklé máslo. Mužovo pravé oko, jehož bělmo bylo celé rovněž zalito krví, mělo natržené víčko a jí se hnusilo, jak mu v jeho koutku mimovolně cuká, byť byla na podobné výjevy zvyklá.

"...K - mínus padesát minut...," ozval se tentýž hlas bez lidských emocí, jako před deseti minutami.

"K čertu...!" proťala ticho pro změnu ona a mocně s ní zacloumal pocit ukřivděnosti. "To jsem musela skončit zrovna tady?!" Znovu se zadívala na jeho obvazy, ošklivě poraněné oko a sedřené klouby na rukou, na nichž se již vytvořily velké strupy. " Mohla jsem být kdekoliv jinde," pokračovala ve svém výlevu, "alespoň u sebe doma, nebo alespoň někde v nějakém parku. Ale já místo toho zůstala trčet tady! A zrovna s někým, jako vy!"

Muž, jako by čekal na první našlápnutí, se na sestřičku rozkřikl: "Nikdo se vás neprosil, abyste lezla zrovna sem ke mně! Klidně si běžte k vám domů, nebo do lesa, nebo kam to vlastně chcete... Jen doufám, že máte opancéřovaný vůz, zbraň a spousta munice. Jinak vás venku okamžitě oddělají, nebo něco ještě horšího...!" Viděla, jak mu na krku vzteky nabíhají žíly a oko cuká ještě prudčeji. "Jsem sám celý život," pokračoval, "a tudíž mi ani nevadilo, že sám i chcípnu. To vy a ta vaše péče! To to vaše samaritánství, které je ale už úplně k ničemu! To VY jste přišla sem, já vás tady nechtěl!" Musel přestat křičet, neboť dostal záchvat kašle. Na zhmožděných žebrech pociťoval téměř nesnesitelnou bolest.

Podala mu hbitě papírový kapesníček, po kterém se jeho ruka marně natahovala, aby si do něho mohl otřít krvavý hlen, co se mu vydral z úst. Poděkoval jí pohledem a sípavě popadal dech.

Došlo jí, že to přehnala a bylo jí za sebe trochu trapně. Ten člověk na posteli za to přeci nemůže. Nikdo nemůže za nic, a přesto může každý úplně za všechno. Pro svůj lepší pocit mu řekla: "Přišla jsem za vámi, protože moji povinností je, se o vás postarat."

"Ale jděte, prosím vás...," obořil se na ni svářlivě, ale stále měl ještě problém popadnout dech. Jeho křik stál jeho tělo mnoho sil, "přeci těm kecům sama nevěříte? Tady už nic nespravíte."

"Moji povinností je, se o vás postarat," trvala si umanutě na svém.

"Nemáte vůči mně už žádnou povinnost," řekl tiše a zlomeně, "Hippokratés je mrtvý, já jsem také mrtvý, vy jste už také mrtvá, nechápete to?"

"Pořád žiji a nechci umřít!" odsekla vzdorovitě.

"Já také ne," zašeptal zoufale a zdravé oko se mu zalilo slzou, která nenápadně stekla po spánku za jeho ucho.

Znovu nastalo přemítavé ticho.

"...K - mínus čtyřicet minut...," ohlásil se stroj.

To znělo úplně jako pobídka k prolomení tísnivého mlčení. Sestřička pravila k muži: "Řekl jste, že by mně venku oddělali... Kdo?"

"Venku je to teď drsné," odvětil muž, "lidé naprosto zešíleli. Bylo by jen otázkou času, než by vás - mimoto samotnou - podřízl nějaký magor, co zrovna dostal chuť na krev, nebo by vás nějaké prase znásilnilo a potom umlátilo tyčí."

"Proč to dělají, proč se tak chovají?" zhrozila se.

"Protože už nikomu na ničem nezáleží," odpověděl muž prostě a dodal: "Není ani vyloučeno, že nějaká skupinka se dostane i sem. Nejsme tu v bezpečí."

"Nikde už zřejmě není bezpečně," zauvažovala.

"To máte pravdu," přitakal muž a usmál se na ní.

"To vás takhle zřídili ti... ti venku?" zeptala se ho po chvilce mlčení. Muž mlčky přikývl.

"Jak se to stalo?"

Muž pohlédl směrem k oknu, jakoby hleděl kamsi do dáli a mlčel. Ve vzpomínkách mu ožívaly všechny ty traumatické události, které se mu udály ani ne před týdnem. Sestřička trpělivě čekala. Muž nakonec odvrátil hlavu od okna, vrátil se k civění do zdi a spustil dutě:

"Jako mnoho jiných, jsem měl ten iracionální nápad, spíše pud, dostat se z města někam na venkov, do lesů, divočiny... prostě na samotu. Toho dne, brzy ráno, jsem nasedl do auta a vyjel směr výpadovka. Nic jsem si nedělal z toho, že mám jen půl nádrže. Počítal jsem, že to bude stačit. Muselo. K pumpě jsem se nechtěl ani přiblížit - tam se rabuje nejvíce. Lidé kradou palivo, aby ho nalili do svých nádrží a mohli ujet pryč. Jenomže kam pryč...?" Muž umlkl.

"A dál?" pobídla ho, když se jí zazdálo, že mlčí už moc dlouho, aniž reagovala na jeho úvahu.

Muž bez okolků navázal: "Cesta ubíhala celkem bez problémů. Jakožto taxikář znám ve městě každou ulici a vyznám se dobře v tom, jakou nejefektivnější cestu volit..."

"Vy jste taxikář?" přerušila ho živě a poprvé to vypadalo, že o něj projevila jiný, než profesionální zájem.

Přitakal jí pokýváním hlavy a pokračoval: "Problémy nastaly na výpadovce... Utvořila se slušná zácpa a kolona se zastavila. Ihned jsem vypnul motor, abych šetřil drahocenný benzín a jen jsem okouněl tupě z okna. Auta měla střechy naložená pohovkami, postelemi, regály a podobnými nesmysly. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak strašně smutné..."

"A co?"

"To jak lidé stále lpí na svém majetku," objasnil muž a posměšně dodal: "Hloupé."

"To je přeci lidské," namítla sestřička. "Nemůžete lidem zazlívat, že se takto chovají."

"I když to nemá vůbec žádný smysl?" Pohlédl na ni.

"I když to nemá žádný smysl," přisvědčila pevně.

Muž pokýval nesouhlasně hlavou a vyprávěl dál: "Po nějakých dvou hodinách mi bylo jasné, že se kolona jen tak do pohybu nedá. Vylezl jsem z auta, abych se protáhl a vykouřil si cigaretu. Vtom se muselo stát něco vpředu kolony. Zaslechl jsem odtamtud střelbu a křik. Najednou se kolem mě začali kupit uprchlíci, kteří z města utíkali pěšky. Většina jich utíkala zepředu zpět do města. To už vystupovali i lidé z ostatních aut a vystrašeni k smrti se rozhlíželi a vyptávali kolemjdoucích, co se stalo. Někdo volal, že hlídkující vojáci vepředu střílí do lidí. Ani nevím jak se to stalo, ale začaly vznikat první potyčky. Dav nejednou úplně zdivočel a vznikla mela...hromadná rvačka každý s každým. Chtěl jsem vlézt zpět do auta, ale to už po mně šli dva vyšinutě vypadající maníci. Ani tu cigaretu mně nenechali dokouřit." Najednou utnul vyprávění a trpce si povzdechl: "Můj bože... jak já bych teď kouřil..."

"...K - mínus třicet minut..."

"Jak to dopadlo?" uhodila na něj netrpělivě.

"JAK ASI?!" zvolal navztekaně. "Byli dva a měli nože! Kryl jsem si obličej rukama a oni mě na nich pořezali. Chtěli mě proto pobodat na břiše, kde jsem nebyl krytý, ale kroutil jsem se v pase při jejich výpadech jako šílený. Tak se spokojili s tím, že do mě začali bušit. Když jsem se skácel k zemi, kopali do mě, dokud jsem neztratil vědomí. Další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem se probudil tady a viděl jsem vás a ještě jinou sestru... Kam vůbec zmizela? Proč tu není s vámi?"

"Je mrtvá," odvětila chladně sestřička.

"Jak?" zajímal se muž.

"Neunesla to," vysvětlovala bez pohnutí. "Šla na sesternu a píchla si smrtelně vysokou dávku opiátů."

"Chytrá holka," pokýval muž uznale hlavou a znovu se upřeně a naléhavě zahleděl na sestřičku. "Neuděláme totéž?"

"Proboha NE," zvolala znechuceně.

"Ale vždyť přece..."

"Řekla jsem NE!" zakřičela nesmiřitelně. "Nechci to dělat a ani vám to nedovolím!"

"Proč ne?" zeptal se muž téměř plačtivě. "No PROČ?!" připomněl se jí, když dlouho neodpovídala.

"Protože nechci umřít sama," řekla sklíčeně.

Muže popadl nový záchvat vzteku: "Vy jste ale sobecká mrcha, co?! Co si o sobě vůbec myslíte?! Vy si klidně umřete jak chcete, ale neodpírejte mi jediné rozhodnutí, které mi může ulehčit v tomhle svrabu!"

"Prostě to neudělám, vy zbabělče!"

"Huso pitomá!" zařval. "Jsi ještě bezcitnější než ti venku! Nenávidím tě!!!" Znovu se o něj začal pokoušet záchvat prudkého kašle.

Vzala čistý kapesníček a jedním kolenem se opřela o kraj postele. Nahnula se těsně k němu a pečovatelsky mu přiložila kapesníček k ústům. Druhou rukou ho začala konejšivě hladit po rameni. "Drž hubu, nemluv a odkašli si... dýchej... dýchej zhluboka a klidně," domlouvala mu se směsicí neúprosnosti a něhy, "nesmíš mě tu teď nechávat samotnou. Bojím se, víš? Nezlob se na mě, ale já ti to prostě nedovolím..." To už ho začala hladit po vlasech. "Jsi teď můj muž a já jsem tvá žena. A muž musí ženu bránit. A žena naopak se musí starat o mužovu radost... a já pro tebe mám připravenou malou radost..."

Její důvěrná slova, její dech, těšně u jeho tváře, teplo jejího těla, její dotyky. To vše prazvláštně zapůsobilo a muž se počal uklidňovat. Když byla spokojená, zvedla se od něho a znovu se, podivně klidná a usměvavá, usadila zpět na své místo. "Hele, koukej co mám," zašvitořila šibalsky a sáhla do kapsy své bledě modré fleecové vestičky bez rukávů. Muž spatřil důvěrně známou, pomuchlanou papírovou krabičku od cigaret. Nemohl si pomoci, ale i on se usmál. Nakoukla do krabičky a vítězoslavně oznámila: "Poslední..." Načež krabičkou zatřepala před mužovými lačnými zraky na důkaz jejího tvrzení. "Ale rozdělíme se napolovic," dodala přísně.

Muž snad nikdy v životě nepocítil větší radost, než kterou mu přichystala sestřička. Rázem, jako by na vše to kolem zapomněl a jal se vtipkovat: "Víš ale o tom, že to škodí zdraví?"

"No a?" odvětila s rozpustilým smíchem. "Jsem přesvědčena, že na rakovinu plic určitě neumřu." To už se chechtali oba a nemohli přestat. Smáli se, jako šílení. Muž se smál dál i přesto, že pociťoval silné bolesti. Nemohl si ale pomoci. Skoro mu na malou chvíli bylo až šťastně. Dokud...

"...K - mínus dvacet minut...", vytrhl je z idylky hlas nekompromisně. Přestali se smát.

Sestřička bez meškání sáhla do kapsy pro zapalovač a zapálila cigaretu. Párkrát si požitkářsky zabafala a honem jí podala do již netrpělivě nastavené ruky mužovi. Ten při potahu slastně zavřel oči a i on učinil několik zabafání, než vrátil cigaretu sestřičce. Načež se tento družný proces několikrát zopakoval. Na muže vyšel poslední prásk, ale ten už moc dobře nechutnal, protože cigareta byla vykouřena téměř až k filtru a ten pálil do rtů. Muž nedbale odcvrnknul špaček kamsi k oknu. Trochu se mu motala hlava, ale bylo mu dobře a lehko.

"Děkuji ti," zamrkal na sestřičku. Ta mu vlídný pohled oplatila.

"Jak ten čas letí, viď?" prohodila posmutněle a počala ho zasypávat přívalem slov: "Hnusný, neúprosný ČAS!!! Mohli jsme teď být někde spolu, plácat o nesmyslech a vůbec se o čas nestarat. Ty bys mi koupil zmrzlinu a já bych poslouchala, jak mi vyprávíš o taxikaření a o zákoutích tohoto města. Ale místo toho nás osud svedl takto. Není to ironie, co myslíš? Já jsem osamělá, ty jsi osamělý, a přesto se potkáváme zrovna tady, v té nejpodivnější situaci. Mohl jsi mně třeba teď vést taxíkem, nebo jsme do sebe mohli vrazit na ulici, anebo..."

"Anebo co?"

"Anebo jsme se mohli milovat někde v nějaké měkké posteli, pryč od toho všeho. Jen my dva, víš? My dva a čas, který by nás nezajímal... už to nikdy nezažijeme. Bolí to, víš?"

Muž se poprvé podíval na sestřičku, jako na ženu: Nemohlo jí být více jak pětatřicet. Byla prostřední krásy, mastné, kaštanové vlasy měla stažené do neúhledného drdolu. Její tvář byla plnější, než by bylo hezké, únava a stres už do ní obtiskly své nesmazatelné stopy, byť její velké hnědé oči, byli stále překrásné a růžolící se ústa jakbysmet. Na ženu měla poněkud příliš silné ruce, poseté četnými černými pihami. Nehty, zřejmě kvůli své profesi, měla zanedbané a obroušené. Úzký trup s malými prsy, ale zato mocně široké boky a stehna - hruška, jako malovaná. Ani její oděv jí nedělal, jako ženě, dobrou službu - byla oděna do nevzhledného bílého kompletu, potřísněného zaschlou krví a jinými skvrnami, který jen stěží připomínal ty rozkošnické oblečky, které se nosívaly kdysi dávno v méně prudérních, i méně praktických, dobách. Nadto vše dominovala ta úděsná fleecová vesta bez rukávů, kterou měla oblečenou přes halenu... Přesto se mu v onu chvíli jevila jako ta nejkrásnější žena na světě. A úplně si dokázal představit, jak jsou spolu někde daleko a jsou šťastní... a ona není oblečená tak, jak je.

"Tak se pojď pomilovat teď," vyslovil se konečně muž.

"Blázníš?" rozesmála se. "Popraskají ti stehy."

"Tak ať."

"Je to morbidní," poznamenala.

"Také bych si naše poprvé představoval jinak," připustil s ironií v hlase, "ale jestli v této existenci mohu provést a zažít ještě jednu poslední krásnou věc, je právě tohle to pravé."

"Já... nevím, jestli to v takové situaci dokážu," kousala se sžíravě do rtu, "chtěla bych to hezky a romanticky... A nesměj se mi!"

Muž se přestal smát a využitkoval příležitost jí připomenout její větu: "Zapomeň na romantiku. Není čas... jsem přeci tvůj muž, vzpomínáš?"

Mlčela.

"...K - mínus deset minut..." zaznělo do ticha.

Vtom se v ní cosi zlomilo. Ozval se prastarý pud, který lidi v situacích nejvypjatějších zbavuje překážek v podobě zábran. Mocně nyní cítila touhu po tom, aby ještě jednou zažila ten slastný pocit milovat se s druhým člověkem. Být alespoň chvíli propojena s někým dalším, sdílet s ním prožívanou rozkoš a dojít uspokojení. Prastaré zvířátko, třímající od pradávna v každém z nás, bylo nyní vábeno vidinou samce, čekajícího na posteli.

Vstala a prudce ze sebe jedním pohybem strhla kalhoty i s kalhotkami. Muž ze sebe skopnul špinavou deku, která ho doteď halila od podbřišku dolů. Při tom zmatku při přijmu, mu ani nedali anděla a tak tu byl nyní zcela odhalen a jak záhy spatřila... i připraven. Vlezla si k němu a obkročmo na něho dosedla. Muž ucítil, že je dobře připravena i ona a to ho ještě více vzrušilo. Pomohla mu sama, aby jejich vzájemné spojení bylo dokonáno a opřela si ruce o jeho hruď, načež se mu začala nehty zarývat do prsou... a tím silněji, čím prudčeji se pohupovala. Lačně vzdychali a hleděli si do očí, jako dvě šelmy. Zároveň se v jejich pohledech zračila láska a sounáležitost. Všechny jejich emoce byly znásobeny nastalou situací, jakoby jejich prudká vášeň, měla odvrátit neodvratné, jakoby tím měli zastavit čas a urvali tím pro sebe další špetku života navíc.

"...K - mínus pět minut...," oznámil hlas. Hodina byla téměř pryč.

"Polib mě," vybídl jí muž dychtivě. Vyhověla mu bez meškání - sehnula se k němu, jako by se chtěla celým tělem přisát k tomu jeho. Uchopila jeho tváře do dlaní a začala horlivě líbat jeho rozbité rty. Jeho rty reagovaly na ty její a přizpůsobovaly se tak, aby jejich polibky byly co nejvíce sladěné. Oba měli pocit, jako by se jim to povedlo dokonale. Muž cítil vůni jejího vzrušení, míšeného s propoceným prádlem, ale to cítit nechtěl. Chtěl cítit JI. Přikázal jí, aby si svlékla i vršek a ona mu opět hbitě vyhověla. Hladil ji po holém těle a nemohl se toho nabažit, ona zatím vzdychala stále hlasitěji a prudčeji. To na něho mělo odzbrojující efekt a již se neudržel. Jakmile ucítila, jak se věci mají, ovládl jí pocit nesmírného triumfu a to vydráždilo její ženskou samolibost až k jejímu vrcholu...

Zalil je pocit nesmírného štěstí. Po znavených, leč přešťastných polibcích se narovnala a polekala se - celé její břicho bylo od krve.

"Ublížila jsem ti," řekla mrzutě.

Zavrtěl hlavou. "Uzdravila jsi mne."

Dojatě se mu svezla do náruče. Udělal jí místo vedle sebe.

Přitiskla se k němu co nejpevněji a zašeptala: "Miluju tě."

"Miluju tě," vyznal se jí muž. Oba to museli říct. Snad to i byla pravda. Nezáleželo na tom.

"Jak se vlastně jmenuješ?" otázal se jí muž.

"Ester," zněla odpověď.

"Krásné jméno pro moji ženu," pochvaloval si muž. Políbila ho.

Již již se chtěla dotázat na to samé, ale vtom se venku rozezvučily poplašné sirény. Hodina uplynula. Interkom už neodpočítával, nýbrž začal přenášet patetický projev nějakého státníka. Žvanil o bohu a dalších věcech, ale oni brzy přestali poslouchat. Jen se k sobě přitiskli, jak nejvíce jim síly stačily a hladili se. Již se nebáli. V poslední hodince našel jeden druhého.

Oblohu rozčísl oslňující záblesk. Chvíli bylo naprosté ticho, ale za několik okamžiků se začala otřásat země. Stěny začaly praskat. Nerezová konvice s břinknutím dopadla na zem. Začalo být stále větší teplo, až se to už skoro nedalo vydržet. Ozvala se ohlušující rána, která jim prorazila bubínky, načež oba navždy ohluchli - byla to rázová vlna, letící rychleji než rychlost zvuku. Vše se třáslo, jako by se otevíralo samotné Peklo...

A najednou bylo po všem. Již nic necítili, vypařili se - přehnal se přes ně vítr, dosahující teploty několika tisíců stupňů celsia při rychlosti několika set metrů za sekundu. Milosrdný odchod.

Meteorit, velký jako Austrálie, dopadl ne planetu Zemi přesně tak, jak to astronomové vypočítali... a navždy na ní vyhladil známky všech forem života. Atmosféra zmizela, oceány se vypařily. A spolu s nimi se vypařilo i vše živé. Ničivá síla mnoha set milionů megatun vymrštila do výšky stovek kilometrů tuny magmaticky rozžhaveného zemského povrchu, který zakryl samotné Slunce a na planetě Zemi nastala věčná noc.

Lidstvo dokázalo hodně. Dokázalo spočítat, kdy ke K - jako Kataklyzma, dojde. Jejich vědci však již nedokázali hrozbě zabránit, neboť jejich technologie nebyly dostatečné. A tak vznikla další pustá sluneční soustava, která už nemá sebemenší upomínku na to, že tu kdysi žil jeden velmi pozoruhodný druh. Na jedné krásné, pozoruhodné, modré planetě, které se nachýlil její čas.