O rytíři

Předmluva:

Hranice... městečko ležící na samém okraji říše. Toho léta tu projížděl i samotný císař, rozhodnut uspořádat velkolepý banket, na který se bude vzpomínat ještě dlouho poté.

Jeho prozřetelnost mu radila, aby bál posloužil jako namlouvací hostina pro dceru jeho. Již pro ni ženicha vybral a budoucnost ji určil - stejně jako všem zbývajícím dětem jeho.

Dohromady měl - všeho všudy - potomky tři... dcery to byly. Osud mu mužského pokračovatele rodu nepřiřknul.

Nejmladší z jeho dcer si bohatého kupce měla vzít, nejstarší potom magistra nejvyššího, člena to universitas magistrorum et scholarium, tuze bohatého a vlivného. A konečně druhorozená z jeho dcer, náramně chytrá, převelikou krásou oplývající Eleandra, jež vysoce postavenému rytíři byla už v jejím dětství přislíbena. Srdci jejímu bylo zapovězeno rozhodovat o svém milém, vše už dané bylo předem.

Rytíř to byl udatný, silný, i krásný. Eleandra jeho ctnosti obdivovala, ale co má obdiv a uznání společného s citem nejsvětějším? Ten k němu chovat nedokázala. O pookřání srdce jejího se postaral jiný hrdina, jenž právě na scénu našeho příběhu vstupuje. Nevyslovujte jeho jméno, neboť bardové milují neuchopitelnou osobnost, prostou všelijakých podrobností.

Ví se jen, že přicestoval z neznámých končin, toulavý a dobrodružný život vedl. Zachraňoval panny z dračích slojí, všelijaké příšery lovíval pro knížata i vazaly za úplatu, hýřil po krčmách, tavernách, hostincích, obrážel turnaje rytířů, prohánějíc se na kolbištích, peníze jeho se rychle rozkutáleli za zábavu, drahé látky a zbraně jakostní. Nikde dlouho neměl stání, i když krásné, bohaté, svobodné panny a vdovy ho na kolenou prosily, aby nejezdil.

On však cítil, že na konec cesty své ještě nedokráčel. A tak se stalo, že náš rytíř - pečený vařený - projížděl hraničním městečkem, když se tu turnaj a bál konal. Příslib krásných dam a tučného objemu zlata sem lákal předtuchu jeho, povahu to protřelou.

Bály se měly pořádat dva! První před, druhý po skončení klání turnajového. Není zvykem, pořádat dva bály, však císař pro to tuze dobrý důvod měl. Namlouvání při prvním bálu a při druhém zásnubním bálu se lidu dáti najevo mělo, že Eleandra pojme světlovlasého rytíře Georgiána za chotě svého.

Náš bludný rytíř/kavalír, pro kterého se v lidových povídačkách vžilo Ritter - rytíř, se o intrikujivší dvůr zajímal pramálo. Jen nasytit prázdný žaludek a ohřát se v loži krásné ženy toužil.

Jazykem mrštným, okouzlujícími způsoby, a polopravdami, dostal se ritter na banket, ač pozván nikým nebyl a břuch svůj si cpal křepelkami a drahým vínem proléval. Svobodná děvčata, pro které byl ples jediným přípustným způsobem, jenž se z cizinci setkat, byla ritterem uchvácena. On sám se roli tajemného cizince užíval nadmíru, ale využíval ji ještě umněji. Pět panen mu toho večera přislíbilo své teplé lože.

Byl by si vybral a o zbytek se nezajímal, ale to by se nesměla v jeho životě objevit ONA. Ta, jenž druhorozenou dcerou císaře jest, ta jejíž osud byl domluven předem!

Chodila mezi hosty, vlídného slova s každým utrousila. Bystrému očku jejímu neunikl žádný ševel, ba sebemenší šeptanda. Nenaslouchala kvůli drbům, zajímal jí lid a jeho starosti, intriky, radosti, soužení i hoře. Chtěla se naučit přistupovat ke každému spravedlivě, moudře rozhodovat spory, podněcovat radost a dobrý pocit z ušlechtilého konání. K tomu ale potřebovala znát povahu lidskou se všemi jejími slabostmi a ctnostmi.

Nesla se lehkým krokem - v šatech barvy purpury, protkaných drahými kameny - mezi stolovníky. Ve vlasech diadém z mléčných perel a slonoviny, tváře, růžolící se na vystouplých lících, hrdý šlechtický nosík, jemně zašpičatělý, rudá ústa, sladce vlhčená citrónovou šťávou, drobná, leč nesmírně pevná, rozkošnicky tvarovaná ňadra v dekoltu, jehož výkroj dobré mravy nepohoršoval, zato představivost poškádlíval.

V ručkách třímaje zdobený pohár, málem se srazila s ritterem uprostřed davu stolovníků.

Jejich pohledy, když střetli se, věčnost se v nich zračila. Ona málem pohár upustila, jemu kolena téměř podlomila se. Oba si však zachovali odstup patřičný - ten, jenž se sluší v dobré společnosti dodržovati.

"Nemáme tu čest, znáti se osobně," prohodila ona. Hlas se jí třásl, avšak v hluku vůkol se tato slabost z hlasu vytrácela.

"Dovolte tedy, bych chybu svou napravil," řekl ritter, obřadně představil se Eleandře a ručku jí políbil.

Eleandra ucítila při dotyku jeho úst nepopsatelné zamrazení, neznala ten pocit, nevěděla, co značí. Světlovlasý rytíř Georgián ji líbal ruku již nespočetněkrát, avšak nikdy v tom nebylo tolika toho, co v ritterově prvním polibku.

Prohodili spolu pár větiček ještě, nudných a zdvořilostních, ale byla to jen povinnost slušného chování. Eleandra se s neznámým ritterem nesměla zdržeti dlouho - bylo by to krajně neslušné. Proto se vzápětí rozešli každý po svém, ale celý večer pro ně tím skončil. Již je nezajímalo nic jiného, než ten druhý a jak být spolu alespoň na chvíli, oproštěni od nežádoucích pohledů. Oba strávili zbytek večera tím, že přemýšleli o tom, jak toho dosáhnouti a jak vyčkati příležitosti.

Stále na sobě cítila pohledy jeho odněkud z davu. I ona ho očima hledat nepřestávala... alespoň ho vidět! Neviděla ho, však věděla, že on vidí ji! Nějak jí to stačilo k nesmírné radosti. Její mysl se vznášela kdesi vzhůru, vysoko na hodovním sálem.

Na sklonku plesu, když se hodně napitých dvořanů potácelo kolem jak smrt, či spalo u stolů, střetla se z jeho pohledem. Stál před ní a ona věděla, že tu takhle nějak podobně stál po zbytek večera celého. Jejich pohledy si vyměnily nevyřknutelná poselství. Oba přikývli. Jen oni dva věděli, co si jejich zraky prozradili.

Eleandra se na podpatku krásných střevíčků otočila a opouštěla sál. Z rukávu jejích šatů vypadl hedvábný kapesníček. Ritter se k němu dostal, jelikož nikdo jiný si ho nevšiml, a zvedl tento pro něj poklad nejhodnotnější. Drobný kapesníček utkaný z jemné krajky s vyšitým zlatavým písmen E.

"Eleandra...," vyřkl polohlasně ritter, jako by zaklínadlo zapěl, prohlížejíc si přitom kapesníček. I přiložil ho nakonec k chřípí svému a obezřetně přivoněl. Vůně citronů, vanilky a ženské pleti mu mrákoty málem způsobila.

Čekal ještě chvíli drahnou, než odvážil se vkročit do královské zahrady, kde plno pestrobarevného kvítí a rostlých keřů, sahajících až k nebesům rostlo i kvetlo.

Čekala tam na něho. Přistoupil k ní a poklekl. Uchopil jí za ruce a vložil do jejích hebkých dlaní tvář horečnatou... od hluboké lásky spalovanou.

"Klekám zde před vámi," pronášel on, "bych vám neskonalou úctu složil a obdiv prokázal! Vaše oči jsou jako nekonečný obzor moře, jehož velkolepost nikdy nekončí. Váš hlas, je jako píseň andělů, na liry a harfy se doprovázející. Vaše spanilé ručky, jsou hřejivé a konejšivé, jako milosrdné požehnání od samotného boha. Vaše vůni je jako koření ze všech nejopojnější a nejcizokrajnější. Tolik rád bych vám dělal společnost, kdykoliv jen poručíte! Poníženě o tom budu vaší Jasnost stále prosit."

"Povstaňte, drahý rytíři," vyzvala ho Eleandra, oněmělá jeho slovy, jako med se táhnoucích, "dokazování vaší oddanosti není nutné, jsem o ni přesvědčena. Tak už prosím vstaňte... nikdo nás nesmí takto vidět!"

Ritter nedbal a jeho horké čelo se stále nořilo do jejích dlaní. Nakonec však vstal.

"Kdy vás znovu uvidím?" zeptal se ritter naléhavě.

Její odpověď ho zarmoutila jako nic jiného v životě: "Nevím."

"Netrapte moji duši, prosím," posmutněl ritter.

"Udělám pro to všechno," řekla vzápětí. Ji samotnou její předchozí slova vyděsila. Slovo nevím bodalo u srdce, jako dýka.

"Buďte, prosím, milosrdná," políbil ritter šťastně hřbet její ručky.

"Neodjíždějte, prosím vás, z města," řekla Eleandra plna strachu podivuhodného.

"Jsem nyní otrokem vaším," řekl ritter, "nevzdálím se od vás. Vězte, že od teď budu vždy někde poblíž."

"Přála jsem si, abyste řekl něco takového," zašeptala Eleandra těžce a láska jí zcela nenávratně zaplavila tělo i mysl, jako dravý mořský příboj. Byla by snad svolna i hubičku od něho dostati, avšak on si nic takového nedovolil i když sám moc chtěl spojit své rty s jejími.

"Jste světlo na mé cestě," prohlásil ritter něžně.

"Jste můj maják v temnotě bouře," vyslovila se ona, "ale už musíte jít, nebo nás někdo uvidí. Prosím... běžte už, jinak už v sobě nenajdu sil, abych vás propustila."

Ritter jí ručky zulíbal a oddaným pohledem počastoval. Nic již neříkal. Rychle se potom vytratil do tmy. Když osaměla, Eleandra se roznemohla. Nikdy necítila tak zvláštní stesk, míšený s prázdnotou. Bylo to na její duši citlivou veliké sousto.

Postupem dní začala krásnět a rozkvétat. Všichni si mysleli, že to je zdejším podnebím, vyhlášeným po všech dvorech, avšak její sestry a děvečka, - její to důvěrnice - věděly, že se s Eleandrou právě otřásla země. Všechny jí štěstí i radost její záviděly. I ony snily o takovém pocitu a byly by rády, kdyby to pociťovaly k choťům svým., ale jelikož sestry měli ženichy vybrané a několikrát se s nimi už střetli, bylo jim na zřeteli, že tohle k nim necítí. O to šťastnější byly za svou sestřičku s čistýma, hnědýma očima, které učarovaly našeho rittera - prostopášníka a dobrodruha.

Bardové pějí písně tklivé, andělíčkářky mastičky lásky patlají, mladé panny sní, mladí jinoši touží a přesto se jen málokomu z nich poštěstí, by se pod ním země otřásla v záplavě lásky osudové, z jediného pohledu rozdmýchané! Jaké štěstí to potkalo našeho rittera a čarokrásnou Eleandru...

A konal se turnaj!

Zahajoval ho císař samotný, za doprovodu lesních rohů a tónů šalmají, za skotačení kejklířů a plivačů ohně, za burácivých ovací prostého lidu, pro který byl turnaj s přítomností císaře, vrcholnou událostí celého roku, jejich prostých životů.

Byli tu rytíři nejurozenější ze všech krajů, ze všech koutů, zblízka i zdaleka, šlechtici nejušlechtilejší, hlavy nejpomazanější, krásné a šlechetné dámy i spanilé panny. Pivo a víno teklo proudem, porážela se prasata a ovce. Jezdilo se na hon i lov, do lesů i hor, na zvěřinu i ptactvo...

Vše však předčila podívaná, odehrávající se na kolbišti. Ti nejsilnější muži si poměřovali svoji mužnost a válečnický um. Císař s císařovnou se bavili, dámy umdlévaly, dívky byly okouzleny a dav ryčel i burácel.

To by tak chybělo, aby se této podívané, náš ritter nezúčastnil. Zapsal se jak na šerm, tak na boj s dřevci.

Jakožto šermíř zručný, pokleklo před jeho vítěznou čepelí mnoho bojovníků. V oné chvíli si povšiml, že z tribuny ho pozoruje jeho milá. Její přítomnost... toť jeho hnací síla, ženoucí jeho touhu po vítězství do výšin nejvyšších.

Však běda! Při posledním duelu nestačil na posledního zbylého protivníka, jež kralevic z dalekých zemí byl. Trpce, leč uznale se musel ritter sklonit před jeho vítěznou čepelí. Kralevic, jménem Stanislaw, však člověk dobrý a moudrý, opovržení a výsměch najevo rittrovi nedával, naopak uznal jeho obratnost a nabídl mu přátelství. Ritter přijal.

Avšak ritter sám sobě slíbil, že turnajové klání s koňmi a dřevci již neprohraje. Nedovolí, aby tělo jeho leželo v kopyty rozrytém písku kolbiště... nepadne již!

Začal se odvíjet příběh hlavní - boje s dřevci, vrchol turnaje. Vyhrát turnaj značí obdiv a uznání, i slávu velikou.

Ritter si probíjel statečně k dalším a těžším protivníkům. Téměř vždy měl navrch jeho sok. Ritter skromnou výzbroj i výstroj měl, z čehož si bohatší rytíři tropili žertíky nemístné. Co však ritter neměl ve výbavě, měl vrchovatě v jeho srdci uschované. Několikrát již měl na kahánku, ale vždy to byl ON, kdo nakonec zůstal sedět v koňském sedle jako vítěz. Jeho šlechetnost i udatnost ho brzy učinily miláčkem davu. Celý lid ho miloval! A zbytek rytířenstva ho za to slepě nenáviděl. Sázeli se mezi sebou tajně, kdo hřebínek mu nakonec srazí. Používali měděných mincí, aby si naklonili dav na svou stranu, avšak dav vrtkavý jest, a ač je po zlatu a mamonu lačný, nadevše hrdiny miluje. A živoucího hrdinu ani zlatem nevyvážíš!

A již se turnaj nachýlil k závěrečnému duelu jeho. Proti ritterovi stanul sok, ze všech jeho nepřátel nejzarputilejší - hrabě Otomar. Ten, jenž lživými pomluvami a nenávistnými výroky se ho celou dobu snažil před šlechtou očernit. K ritterovi se tyto zkazky brzy donesly s díky jeho nového přítele, kralevice Stanislawa, který si mezi vysokou šlechtou vzal rittera pod svá ochranná křídla.

Když se z dlouhé chvíli kralevice tázali, proč tolik obhajuje našeho rittera, odpověděl: "Protože tu není, aby se těmto řečem bránit mohl."

Ritter byl s to, pořádně hraběte Otomara pozlobit. Avšak bylo mu více, nežli zřejmé, že to nebude jednoduché. Hrabě Otomar byl pověstný svoji silou a krutou urputností.

A tak stalo, že tu před zraky tisíce očí nastoupili dva vzájemně nanávidějící se nepřátelé, z nichž ani jeden nehodlal vkročit do rány tomu druhému.

Souboj byl zahájen!

Dva dřevce se proti sobě vytyčily, dva nesmiřitelné pohledy se střetly v bojovém soustředění. A tu už okované paty s pichlavými ostruhami, zařezávají se do slabin koňského boku. Kůň do pohybu se dává, kopyta duní a rozrušují písčitou zem pod sebou, dav zatajil dech a ani nedutá. Dřevce se na třísky rozrazí o kyrys protivníka, ale nikdo z těch dvou nepadl k zemi. To jen velký otřes projel jejich útrobami! Nerozhodně, zahlásil rozhodčí a dav znovu vře. Usídlila se v jejich duších krvelačná touha po smrtonosném představení.

Oba nové dřevce dostávají, oba se na čáru znovu staví. Již proti sobě ženou znovu, dav mlčky pohledy na nich visí... Zásah!

Ritter ostrou bolest v rameni cítí - co to je? To tříska se v něm zklestila. Vrávorá, popadá dech, jdou na něj mdloby, málem ze sedla sesunul se k zemi. Slyší bouřící dav a vítězoslavný smích hraběte Otomara. Jeho přední pancéř promáčknutý je od toho drtivého zásahu.

Eleandra, jíž hrůza jímá, nedodržela dekorum a starostlivě vstala ze svého místa, k zábradlí tisknouc se, blíže svého milého. Nic nedbala okřikovaní jejího otce, samotného císaře.

Ritter ucítil něco teplého, co po těle mu stéká. Ještě jí ani neřekl ta dvě slovíčka, která jsou v jazyku lidském toliko opojná a už pro ni krvácí. S vypětím se k tribuně podíval a viděl jí stát tam! Na svém místě nebyla, ale u zábradlí stála, kterého se křečovitě držela. Nadzvedl kryt své helmice, aby na ní lépe viděl. Stála tam, jako by nikdo jiný ani nebyl. Byla tam jen ona. Jistě na něho chtěla něco zavolat. Při pohledu na ni, se mu do jeho údů vrátila síla.

Napřímil se v sedle a jel zpět na čáru svou. O dřevec nový si řekl a stojíc připraven sklopil hledí. Když to hrabě Otomar viděl, krve by ses v něm nedořezal. Hrabě tímto zatvrzelým, tvrdohlavým odhodláním opovrhoval. Oba věděli, že ritter má ošklivě poraněné levé rameno a že tolika sil již v něm kolovat nebude. Proč by si ho však patřičně přede všemi vychutnati neměl? Dá mu, co on chce - vytluče z něho tu zpropadenou duši, dřevec o ní rozrazí!

Muži se proti sobě rozjeli, dav provolával ritterovo jméno. Již je špička hraběcího dřevce na dosah. Ritter se vzepjal, vedouc úder z boku, dávajíc do toho celý život - zásah!

Hrabě Otomar odlétl z koňského hřbetu, jako by ho poryv větru odmrštil. Zůstal ležet otřesen na písčité zemi. Dav zmlkl naprosto. Nikdo nechtěl věřit takovémuto obratu, ale když si první z nich uvědomil, že ritter je vítěz, zvolal: "Hurá, sláva!" Zbytek davu se za mohutného hlučení přidal. Všichni provolávali jméno jeho, všichni mu holt uznání skládali. Císař slavnostně vyhlásil rytíře celého turnaje - rittera. Ve své řeči nezapomněl zmínit, jakou jsme mohli dnes vidět rytířskou chrabrost, která rytíře žene stále kupředu, i když už téměř prohrál svůj boj.

Ritter přijímal ovace jak od lidu, tak šlechty. Dámy a panny, zahrnovaly ho vřelými pohledy, on však měl oči jen pro jednu z nich.

Eleandra se již znovu usadila a nyní si mlčky prohlížela svého hrdinu. Krvácel, byl celý zpocený, černé, dlouhé vlasy měl slepené, kolem úst měl zaschlou stružku krve, která mu z útrob vydrala se, když obdržel zásah. Pociťovala k němu v té chvíli pýchu i starostlivost. Nemohla dávat jemu najevo, ani jiným, že se o něho celou dobu bála a pohledy vedla jeho koně i paži k vítězství.

"Chtěl bys něco říci, rytíři?" otázal se císař hlasitě tak, aby nikdo z lidu nepřeslechl ho.

"Ano," odpověděl ritter a jeho zrak se zastavil na Eleandře. Znovu se jejich pohledy ztratili v nekonečnu. "Rád bych své vítězství věnoval tobě, princezno Eleandro, má paní," Ritter po těchto slovech poklekl na jedno koleno a svěsil pokorně hlavu.

Eleandra nic takového nečekala. Oněměla, láska jí zalila znovu celé tělo. Vstala, ručkou zdviženou ztišila bouřící dav a odměřeně, ostatně jak se na ženu v jejím postavení sluší, odpověděla s chladnou zdvořilostí: "To je milé... přijímám tedy."

Dav znovu jásal a ritter vstal, aby se uklonit své milované mohl.

Jenže ani sluchu světlovlasého rytíře Georgiána neunikl rozhovor tento. Rozzuřil se, krev vřela mu, plivat věčné zatracení na jméno rittra se rozhodl.

Proklestil si tudíž cestu davem, spalován nenávistí, vnitřním žárem, touhou po pomstě!

Stanul před rittrem, který z jeho výstupu byl zaskočen. Dav mlčel v očekávání další podívané. Císař nechal sporu průchod volný.

"Ta... jenž jste věnoval vítězství své," prohlásil rytíř Georgián, "jest zaslíbenou mou! Jaká hanebná a troufalá urážka vzešla z jazyka vašeho! Má čest nedovolí mi nechat tuto záležitost bez povšimnutí!" Po slovech unáhlených těchto, sejmul rytíř Georgián z ruky své, černou rukavici z kůže jemné, a hrubě až urážlivě jí přetáhl rittrovi přes líci.

Štíplo to, ale ještě více ponížilo.

"Dobrá... když se chcete bít...!" vykřikl rytíř.

"ANO! Budeme se bít!" rozhorlil se rytíř světlovlasý a ze zdobné pochvy meč tasil.

Tu však císař zasáhnul. "Nějaké pravidla musí váš souboj cti splňovat", pronesl k nesvářeným sokům v lásce před vším lidem, svědkem pře. Načež císař rozhodl, že souboj se odehraje zítra za slunce východu v bývalém druidském kruhu, mystickém to místě z dávno zapomenutých časů. Oba souhlasili.

Toho večera se, nevím jak, sešli milenci naši opěvovaní, v císařských zahradách za svitu Luny jasné, jenž tichým společníkem milujících se duší odvěků bývá.

Ritter padl své lásce k nohám, ruce její do svých uchopil. Sevřel, líbal a laskal ta místečka její. Přec ona se mu vysmekla. Chorobný strach o něho chovala. Znala rytíře světlovlasého, že nemilosrdný s silný, jako stádo volů je, že šermíř zdatný je, široko daleko nechvalně vyhlášený... nepřemožený.

"Usmrtí vás, můj drahý," říkala mu, hlas zlomený, nešťastný.

"Nevzdám se vás," šeptal ritter. "Chci, aby moji ženou jste se stala. A rytíř vaši čest i svou bude před mým mečem bránit. Nesmím jemu dovoliti zvítězit."

"A kdybychom utekli spolu? Kdybychom se vzepřeli všem?" přišlo Eleandře na mysl.

"Dcerou císaře jste, nikdy bychom klidu nedošli, stále krčíc se ve stínech strachu. Musím si vás vybojovat, jinak nikdy nezískám vás, ni svou poníženou čest za urážku před lidem celým na mě spáchanou."

"Celou noc se v kapli za vás modliti budu," řekla Eleandra.

"Tolika vás miluji, slunce mého života," vyřkl ritter svá slova.

Vyznání jeho na ní dojem udělalo, srdce rozesmálo a duši pohladilo. Nyní je spojená s ním poutem věčným a nepřerušitelným. Prsty do jeho havraních vlasů zajela mu. "Miluji vás, rytíři můj. Budu nebesa vzývat, abyste zítra vítězně ze souboje vyšel. Jinak čerta prositi budu, aby mně odnesl třebas k ďáblu samotnému, ale bytí bez vás již nebude bytí, nýbrž smrt a věčné zatracení!"

Plni vzájemné lásky rozešli se každý cestou svou. Zítra o jejich osudu rozhodne se.

Za úsvitu se oba sokové v druidském hájku sešli. Oba hnáni vidinou ženy stejné... jedné a té samé.

Pravidla byla stanovena, náležitosti řádně vyřízeny. Souboj začít mohl.

Když kolem sebe muži s meči v rukou kroužit začali, jako ve vířivém tanci smrtonosném, přihnala se znenadání bouře strašlivá, černá... ničivá! Souboj jejich přerušen, žádnou hanbu to neznamenalo. Jali se radši schovat před bouří a jejím blýskavým hromobitím.

Jakmile bouře ustala, pustili se znovu do díla zkázonosného, avšak znovu nebylo dokonáno spravedlnosti. Z města k nim sám císařský komoří přichvátal a zlou novinu jim oznámil:

"Běda... princezna Eleanora za černé bouře zmizela! Ve svém pokoji zamčena zevnitř byla, když tu však bouře odešla stejně rychle, jako přišla, dveře od komnat jejích se sami otevřeli a to přesto, že nikdo zámek neodemkl."

Oba sokové se ptali, jak možné toto jest, které temné síly toto zapříčinily. Komoří však samotnými událostmi zpitomělý byl... ničehož netušil, krčiti rameny se zmáhal.

Souboj už tedy nebyl myslitelný, oba vrátili se k císaři, který zatím, zdrcen ztrátou dcery své, celé po-turnajové hodování ráčit zrušil.

Světlovlasý rytíř Georgián se císaři vyslovil, že svou snoubenku hledat vyrazí a ať čeká návratu jeho. Horlivá krev rytířova, nedovolila vyslechnouti císařova slova, jenž od unáhlenosti ho zrazovala.

Světa kraj protřelý ritter tušil, že císař má ke zmizení možná říci více, než známo i vysloveno bylo jest. Uhodil na císaře tedy, s naléhavostí milence, po ztrátě zaslíbené ženy.

Císař tedy bez upejpání vyložil mu, že rod jeho strašná klatba a nečestný slib provází.

Kdysi... za časů dávných, kdy císař ještě plný sil byl, choť jeho přivést potomka mu nemohla. Zoufalost a hoře střídala naděje. Mastičkáři, bylinkáři, zaříkávači, šarlatáni... felčaři, doktoři, magistři, ranhojiči... všichni tvrdili, že pomohou potomky na svět přivést. Nikdo však pomoci nedokázal. Po vzdání všech nadějí, objevil se u hradní brány muž v černé kápi, s holí dubovou, na jejím okraji zářivým rubínem zdobenou. Požádal o císařskou audienci. Že ví prý, jaké trápení postihuje císařské lože, a že on... rád pomůže. Stráže tedy temného muže uvedli k císaři do trůnního sálu.

Muž to byl podivný - oči černé, jako temná hlubina, pleť křídově bílou, skoro až namodralou, vzhled mladiství, přesto vetchý hlas stařecký. Orlí nos mu nad ústy tvořil stín zlověstný, zapadlé oči pichlavé, vpíjeli se do těch císařových. Se svou holí s rubínem pohrával si, když vyprávěl co je zač, odkud přišel, co v úmyslu má.

Strach budila kutna jeho, do který zahalen celičký byl. Císař však zoufalý byl a jeho nabídku přijal. Temný muž uhodil holí s rubínem třikrát o zem, až se rány nepřirozeně rozléhaly.

"Od této chvíle, do roka a do dne, dostane se potomků rodu tvému, slovutnému," pronesl temný muž věštbu. "Krásných a chytrých dcer, dostane se ti. Mužský potomek ti sudičky nepřiřknuly. Nezoufej však, dcery dobře vdej a čas ukáže, která císařovna bude."

Císař byl jako u vytržení. Očekával vše, kromě tohoto. A něco uvnitř něho mu říkalo, že to, co pronáší temný muž bude pravda pravdoucí. Proto... aniž by čekal na plody mužových slov, otázal se ho, jakou odměnu požaduje."

Temný muž, se prázdně usmál: "Až jednou tvá dcera pravé a čisté štěstí pocítí a pravým citem zahoří, vrátím se pro svoji odměnu." Načež černokněžník bouchl holí s rubínem o zem a vytratil se, jako pára nad kotlem.

Císaři nelíbila se mužova poslední slova, sic nevěděl, co přesně znamenají. Za jedno jaro, přesně do roka a do dne, narodila se mu první ze tři dcer. Radost byla vševeliká, císařství slavilo vytouženého potomka. O pět jar později, narodila se dcera druhá - Eleandra spanilá. Za dalších pět let, následovala ji poslední ze tři dcer. Císař na již dávno zapomněl na dávnou dohodu mezi ním a černokněžníkem. Dívkám ženichy vybral, možné císařské nástupce.

Jenže Eleandra svého milého potkala, citem, štěstím a láskou k němu zahořela. Černokněžník si přišel pro svoji odměnu...

"Proč zrovna taková odměna?" tázal se ritter císaře, "Toť musí důvodu míti."

"Najdi dceru mou, chrabrý rytíři," prosil císař zoufale, "sic mé srdce želem pukne!"

"Příště již dohody s temnými pány neuzavírej," vyhuboval ritter císaři a ten ho za jeho odvážná slova ni potrestat nedal. Ztráta dcery bolestnější byla, než drzost poddaného.

Ritter vyrazil na výpravu. Křížem krážem pročesával světa kraj. Nikdo však o černokněžníkovi s rubínovou holí neslyšel. Ošleháván větrem, smáčen deštěm, mořen vedrem, mrznouc zimou, nevzdával své snažení. Čím déle bez ní byl, tím více miloval ji.

Tu ho jednoho dne kralevicův posel dostihl. "Kralevic Stanislaw očekává Jeho Jasnost na svém loveckém hrádečku. Ráčíš se se mnou vydat na cestu?"

"Tak jest," přikývl ritter a jal se uchýlit na panství svého dobrého přítele.

Ten ho přivítal vřele, možná trochu starostlivě. Pojedli, popili, úskalí života probrali. A kralevic pravil: "Vím o tvém poslání, příteli drahý. Jak však chceš nepřítele nalézti, když totožnost jeho neznáš? Ztrácíš čas zbytečně!"

"Ty o něm znalosti chováš?" otázal se ritter.

"Ano," přikývl kralevic Stanislaw. "Ihned po odjezdu tvém, pověřil jsem letopisce své, aby v análech moudrých knih a kronik hledali odpovědi. Světe div se, nedávno objevili to, co jsme potřebovali. Temný pán, jež unesl lásku tvou, jest černokněžník, nemrtví lich, Pán Bouří přezdívaný, lord Innubis jmenovaný... Jest to dávný příběh touhy po věčném životě a moci, ubohá to figurka v předivech osudu."

"Jak lze najít Pána Bouří, lorda Innubise?" rozhorlil se ritter.

"Nalezení jeho jest to nejzajímavější na něm," usmál se kralevic. "Prý stačí, když jeho jméno před lidmi vyslovovati budeš. Málo kdo na světě zná jméno jeho, proto si tě on najde sám, když jeho jméno často nahlas řečeno bude."

Ritter se rozloučil s kralevicem Stanislawem, který mu mnoho pomohl. Začal se po krajích, údolích vyptávat po tajemném Pánu Bouří, po lordu Innubisovi. Nikdo o něm nikdy neslyšel, nikdo mu nedokázal pomoci, ni poraditi. Tu se k němu na jeho toulkách přidal švarný společník, taková veselá kopa, mladík silný, po dobrodružstvích prahnoucí. Krásný, v rodu se dědící mečík, osazený malým rubínem s sebou nosil a zvěř jím lovil. Ritter si mladíka oblíbil a nástrahy putování sdílel s ním.

Až se jim jednoho dne povedl skutek věru nadlidský - člověka, jenž o Pánu Bouří slyšel naleznouti se jim podařilo. Poustevník to byl, odvyklý lidem a městům, však učený a moudrý velmi. Vykládal o lordu Innubisovi zaníceně, znale, přesvědčivě. Slíbil jim, že zítra rituál provede, který černokněžníka nalézti jim umožní!

Ritter dospati nemohl, v očekávání plném. Přec ho však temný spánek dostihl. Zdál se mu sen, noční můra... běs. Sám, po rosou vlhkých loukách kráčel bos, mečík s jasným rubínem třímajíc. Když k snové chatrči přiblížil se, vtrhnul do ni a poustevníka bodnutím mečíku zuřivě usmrtil. Poustevníkovi hrůza zračila se v očích, když opouštěl je život.

Sen to byl živý, nepříjemný. A přec se z něho nešlo probudit. Ve snu ho hrobově klidný, mrtvolný hlas varoval: "Nepátrej po mně, smrtelníku, jinak tvá duše ztracená bude."

Ritter procitnul ze zlého snu, ruka jeho třímala mečík s čepelí krvavou. Ritter se ulekl, Vedle něho ležel probodnutý poustevník! Hrůza se mu odrážela v mrtvolných očích. Z procházky se vrátil jeho přítel. Když viděl tu spoušť, spráskl ruce: "Co jsi to učinil, jak jsi mohl?!"

"To nebyl já! Nevím, co se stalo!" bránil se ritter.

"Na tom již nezáleží teď, musíme odtud pryč," řekl jeho přítel.

Oba opustili poustevníkovu chatrč, ukrytou v bažinatých lesích a utíkali, co jim nohy stačili.

Ritter se pořád snažil vybavit si, jak vše odehrát se asi mohlo, ale byl si jist, že nemohl vést čepel. Jeho přítel byl vraždou zkroušen, úplně se do sebe ponořil... už s ritterem vůbec nemluvil. Byl stále bledší a mrtvolnější. Již vůbec nespal. Jen si stále prohlížel svoji čepel vražednou.

A ritter stále přemýšlel. Když jednou, zase mlčky, ubírali se lesem podél stezky, ritter přemýšlel nahlas: "Je podivné, že vražedná rána přišla ze zbraně tvé, smyslu mi to nedává."

"Proč?" zeptal se ho přítel chladně.

"Vždy jsi mi tvrdil, že nikdy z ruky nedáváš ji. Najednou však já ji třímám ve svých rukou a ty zrovna na procházku musíš jít."

"Co naznačit tím chceš?" otázal se přítel zle.

"Jsou v tom síly nečisté," odpověděl ritter. "Srdce mé necítí, že by čepel vedlo."

"Už mně začínáš unavovat, vrahu," řekl přítel temně. "Třímáš v ruce krvavý mečík můj, poustevník leží vedle tebe, ty však stále tvou vinu zřejmou popírati hodláš. Dělá se mi nanic z tvé touhy vše objasnit, nalézti ženu, jež stejně dávno nepatří ti..."

"Poslyš... kdo ty vůbec jsi?" hrklo v rittrovi v temné předtuše.

"Stále netušíš?" usmál se přítel podivně nelidsky, mrtvě, hrozivě.

Ritter sáhnul po meči, ale to už se přítel měnit před očima začal. Modře bledá kůže se zbarvila, oblečení zmizelo a černá kutna ho nahradila, mečík se změnil v dlouhou hůl. Byl to mžik. Ritter ani nestihl tasit. Nehmotná ruka ho začala svírat kolem krku. Ritter se dusit začal. Lord Innubis před ním tiše stál, v plné hrůze své, temně se smál, rybíma očima vůbec nemrkal.

"Proč ses neodhalil dříve, když jsi mohl?" ptal se ritter přiškrceně.

"Ten tvůj věčný hlad po objasnění všech tajemství, hledání důvodů ke všem událostem...," povzdechl si lord Innubis. "Dělá se mi z něho zle, člověče! Poskytnu ti však odpověď, když po ni toliko bažíš. Na světě žil poslední smrtelník, který o mě něco věděl, ale ovládajíc magii přírody, zaštítil se proti mé moci, nemohl jsem ho svoji vůlí vypátrat, tak jsem se přidal k tobě, jelikož jsem věděl, že nalezneš ho. Teď už nežije nikdo, kdo by mou moc ohroziti mohl... ani ty. Proto ti dám ještě jednu šanci k záchraně života tvého bídného. Zapomeň na svoji lásku, je má a má zůstane. Je to má právoplatná odměna za mé služby. Nesnaž se rušit domluvu mezi Pánem Bouří a samotným císařem." Po těchto slovech se Lord Innubis rozplynul v éteru a neviditelná ruka, jenž již málem zaškrtila našeho rittera, povolila sevření své. Ritter se skutálel ze svahu, z lesní cestičky do houštin, kde vědomí pozbyl.

Když probudil se, šel rovnou za nosem, sotva nohy vláčeje. Stmívati začalo se, vlci si vytím svolávat začali. Tu se před ním louka zelená rozprostřela, uprostřed louky oné, červený plamen táboráku plápolal. Ritter šel k ohni. Seděl u něho muž mohutného vzrůstu, věku neurčitého. Kazajku z kůže, kalhoty prošívané, škorně špičaté, hlavu mu coif pokrýval.

"Vypadáš pořádně promrzle, jak bys toho měl hodně za sebou" řekl cizinec, "pojď... ohřej se u ohně mého."

Rittra bolesti hlavy a údů soužily, rád přijal pozvání. Usedl a mlčky do plamenů hleděl.

"Odkud přicházíš?" tázal se cizinec.

"Odnikud," odsekl ritter.

"Hmm," protáhl cizinec nosem, "já si spíše myslím, že jsi přišel od zamordovaného poustevníka."

"Co o tom víš?!" vykřikl ritter bojovně a do míst, kde obvykle pochva s mečem houpá se mu, rukou hbitě sáhl. Až nyní uvědomil si, že zbraní již neoplývá.

"Pán Bouří odzbrojil tě," vysvětlil mu cizinec.

"Co jsi zač?"

"Čekám tu na tebe," zněla cizincova odpověď. "Říkají mi Radovid Silný."

"Co o lordu Innubisovi víš?"

"Mnohé a ještě více," odpověděl cizinec. "pomohu ti získat tu, po které toužíš a naplnit spravedlnost."

"Nevěřím již cizincům a ani tobě nevěřím. Nech mne u tvého ohně přespat a zítra každý svou cestou půjdeme," řekl ritter.

"Jak libo ti jest," řekl Radovid. "Kdyby sis však nabídku mé pomoci rozmyslel, vzpomeň si na mě a já si tě najdu.

"Pche..." ohrnul rytíř nos a ulehl zády k ohni, aby se na Radovida dívat nemusel. Spánek přemohl ho záhy. Když ráno probudil se, ohniště ani Radovid zde nebyli, dokonce ani ta louka, na které bolavé kosti ritter složil. Probudil se poblíž města jakéhosi a velkým měšcem zlaťáků u pasu, které tam předtím nebyly. I rozhodl se nabrat sil a v hostinci ubytoval se. Sílil a zotavoval se, cvičil s mečem, který pro sebe za zlaté mince vykovati nechal. Však nevěděl, kam půjde, kde hledat dále... A tu si na Radovida Silného vzpomněl. I když to byl člověk podivný, pomoci by mu mohl. Ale co když to je další z kejklí černokněžníkových? Nevadí! Jeho odhodlání nezměrné je.

"Moudré jest tvé rozhodnutí," řekl rittrovi Radovid, který se z ničehož nic objevil v jeho cimře nad hostincem.

Ritter se ulekl, ale překvapení se u něho nekonalo. Spustil tedy rovnou: "Co musím učiniti?"

"Abych se o tvých záměrech utvrdil," řekl Radovid, "musíš pro mne tři úkoly splniti."

"Jsem připraven na zadání tvá."

Radovid se usmál. "První úkol jest prostý... moc se mi líbí meč, který v majetku jistého nepřemožitelného šermíře držen jest. Vyzvi ho na souboj a meč mu vezmi a přines mi ho."

"Nic více?"

"Tak jest."

"Dobrá," řekl ritter. "Kde se nachází ten šermíř?"

"Směřuj své kroky tam, kam tě nohy ponesou a najdeš ho." řekl Radovid. Při těchto slovech zmizel.

Ritter plný vzteku a zahořklosti byl. Nelíbily se mu hry, do kterých uvržen byl. V té chvíli vzpomněl si na Eleandru. U srdce ho zabolelo, stesk nesmírný jím zacloumal. Pro ni... pro ni jest projde třeba peklem samotným.

Vyrazil před obědem s větrem ve vlasech, s městem v zádech. Toulal se toulal, ale nikde klid neměl. Trpělivost, začala ho opouštěti dříve, než zlaťáky záhadně nabité. Jak lze objevit jediného člověka, o kterém nevím nic, říkal si, ale vzpomínka na ni jest jeho vírou, jeho odhodláním. Vzpomínka na její úsměv a hlas, toť společnost jediná, kterou měl.

Malebnou, horskou vesničkou projížděl. Šermířské klání tam probíhalo a protože objem zlata tenčil se, nezbývalo mu, než přihlásit se do turnaje a vsadit na sebe poslední zlatku.

Šermíři byli umu podprůměrného, síly a obratnosti mdlé, jejich zkušenosti byli zlé. Ritter za protivníky neměl je. V klání závěrečném, nastupoval proti němu šermíř s mečem zvláštním, zlacenou záštitou opatřeným. V té chvíli došlo mu, že to je meč, který hledá, věda, že tento protivník nezdolný bude.

Nastoupili proti sobě v ohradě dřevěné, vesničané bouřili. Oblíbenci svému, statnému šermíři přáli. Ritter uhýbal výpadům, sekům a obratům. Na smrt nebojovalo se, přec však broušené meče z ocele pro zážitek používaly se. Každý dopad čepele, mrzačící mohl býti. Ritter brzy zjistil, že proti šermíři navrch nemá a proto se uchýlil ke svému fíglu, který šermíř neznal, šermíř padl, jak strom podťatý, s hlavou omráčenou. Ritter si meč jeho přivlastnil. Nikdo z vesničanů, neodvažoval stavět se mu na odpor. Ritter si výhru vybral a chvatně vesnici opustil.

Vrátil se zpět do města s hostincem, kde přebýval předtím. Radovid tu naň již čekal.

"Velmi dobře," chválil ho, "dej mi tu čepel."

"Nebylo to tak jednoduché, jak pravil jsi prve," řekl ritter.

"Nic není tak jednoduché, jak na první pohled zdá se," usmál se Radovid Silný. "Tvůj druhý úkol bude složitější... bude možná třeba použíti rozumu selského, když všechny znalosti tvé již dávno selžou."

"Pokračuj."

"Na jednom panství v nížinách žije jistý hrabě, na smrt nemocný, souchotěmi týraný. Jeď tam a uzdrav ho. Jako odměnu požaduj jeho štít z temně kalené ocele. Právě tento štít chybí v mé sbírce. Ale pozor však... hrabě bezradný a zapšklý jest, srazit hlavu dá ti, když nepodaří se ti pomoci mu, tak, jako to udělal již z mnoha jinými."

"Co je to za úkol?" zhrozil se ritter, ale to byl již Radovid dávno pryč.

A tak se náš hrdina vydal na cestu, znovu nevěda přesně kam a ptal se lidí, kde v nížinách žije na smrt nemocný hrabě až se postupně dověděl místo jeho soužení. Nemeškaje, nečekaje, vydal se do nížin, k panství hraběte.

Cestu před padacím mostem lemovali hlavy na kůly naražené. Vypadaly domácky i cizokrajně, všechny však spojil osud stejný na jediném místě. Rittera stráže uvítali v posměšku a dobrou radou, aby koně obrátil a již se nevracel, ale ritter na svém trval a řekl, že pomůže. Stráže ramena pokrčili a dali ho odvézti k hraběti.

Hrabě ležel v loži svém, hubený, smrdutý, šedavou kůži plnou boláků. Místnost potemnělá zavřenými okenicemi byla, vzduch těžký, nedýchatelný. Hrabě varovně rittera jal se upozornit, že když v jeho úloze neuspěje, hlavu srazit nechá mu a přidat k ostatním dá. Ritter souhlasil, potíc se strachem, že nic o medicíně neví. Učinil to, co odkoukal od felčarů... zeptal se kde hraběte píchá, bolí, loupe... z jeho odpovědi: všude, však moudřejší nebyl.

Ritter si tři dny na stanovení diagnózy vyžádal, pročež hrabě vyhověl.

Celé tři dny si hlavu lámal, ale nevěděl ani, jak se vůbec dopátrati nemoci, která hraběte sužuje. Krk začal si rukama ohmatávat - ještě na něm hlavu měl.

Třetí den ho uvedli k hraběti a on musel zázrak učiniti. Dělal okolky, zdržoval, pitvořil se. Hrabě mu čas dal, ale bez diagnózy jeho komnatu opustiti nesměl. Ritter přemýšlel horečně, co udělá, na stěně štít z temné oceli viděl, v myšlenkách se Eleandrou zaobíral, láska k ní již nezměrná byla. Tu mu mysli slova Radovidova vytanula: "'bude možná třeba použíti rozumu selského.'"

V oné chvíli přestal uvažovat ritter znale, ale selsky, moudrostí života. Tu oči jeho spatřili, že světla sem z venku nedoléhá příliš, jeho chřípí se třáslo pod zatuchlým, stojatým, vzduchem. Přistoupil blíže k hraběti a viděl, že ve vlasech jeho i poduškách, hejna vší se usadila, a že místo vody pramenité, je na stolku vedle lože, nalito v kalichu víno červené.

Ritter se usmál. Nechal zavolat komořího a pravil: "Otevřete na hraběte okno, nechte dovnitř vniknout čerstvý vzduch, vlasy mu ostříhejte, jeho lože převlékněte do čistého a noční košili jeho spalte. Místo vína vodu pramenitou nalijte a jídlo střídmé, obilné podávejte."

"Co je za doktorské rady podivné?" podivil se komoří.

"Učiňte tak do písmene!" rozkázal hrabě kvapně.

A tak se stalo... Slunce, čistý vzduch, vydatné jídlo, čisté lože, koupel očistná, zlepšení přinesla. Hrabě se uzdravovati počal. Vděku pln, nechal sundat kůly s hlavami a krutovládu zapudil.

"Čehož se žádáš za odměnu, drahý příteli?" otázal se hrabě.

"Rád bych ten štít z temné oceli zhotovený, co na zdi ti visí, můj pane," ukázal ritter na zeď.

"Koupil jsem ho velmi draho od jednoho obchodníka," vzpomínal hrabě, "jeho celistvost jest skoro nezničitelná. Obdivuji ho, těžko vzdávati se ho budu, ale odměna to zasloužená. Ber, příteli a bůh s tebou."

Ritter štít si vzal a do města s hostincem vrátil se. Radovidovi štít předal a čekal na úkol poslední.

"Pěkný kousek, pravda že?" obdivoval Radovid štít z temné ocele.

"Ano... velmi," souhlasil ritter.

"Tvůj zrak prozrazuje, že posledního úkolu dočkati se nemůžeš. Jaké to odhodlání! Zubatá po tobě již dvakrát natahovala svoji kostnatou ruku, ale tys unikl dotyku jejímu."

"Chci jen najít vyvolenou svou," řekl ritter.

"A já pomoc ti při tom slíbil," řekl Radovid. "Nuže poslyš poslední úkol... v lesích jedna ženština chýši má, hady a pavouky uctívá. V kotlíku a koloně byliny destiluje. Vyrábí truňky, jedy, vůně, bolehlavy... patří do kasty, kde Šedé Dámy říkají si. Tahle Šedá Dáma má něco, co chci já, artefakt svatý, hodnoty nedozírné - Valoun Králů zovaný. Přines mi ho, chci svou sbírku obohatit."

"A jak tušení jímá mne, získání toho artefaktu jednoduché nebude, což?" prohodil ritter štiplavě.

"To je již na tobě," řekl Radovid. "Dnes ti povím však, kde Šedou Dámu hledati. Za noci, za Luny svitu, jdi do lesů severních a roj bludiček zákeřných následuj, k chýši čarodějnice tě dovedou. Měj však na pozoru se, čarodějnice zlá, klamavá, nestoudná jest. Úskoky a lži na tebe používat bude."

"Snad se jedné ženské nezaleknu?" pousmál se ritter. "Jezinky, fúrie, zlé ježibaby mne nikdy nevyděsily ni kouzlem, ni jejich hlasem protivným."

"Pak tedy jdi a Valoun Králů přines mi," řekl Radovid.

Ritter belhal se za noci v severních lesích. Až na hejno světlušek zeleně, modře, žlutě i bíle svítících narazil. Jejich roj obstoupil ho, ritter se jejich směru držel, hlouběji do lesa lákaly ho, za čarodějnicí, Dámou Šedou.

V noci les praská a žije, zvěř zpívá, vrčí a vyje, koruny stromu šumí v písni noci, jehličím jejich bílé světlo prosvítá, na nerovnou zemi zkypřenou dopadá, ritter se za bludičkami nebojácně ubírá. Když v dálce světélko spatřil. Uprostřed černé noci osamocené, přesto však z dálky sotva viditelné. Kouř hořícího krbu v nose ho zaštípal, podivná vůně vábivá vzduch vůkol nasytila. Polkl na prázdno - přeci jistou ostražitost pocítil - a kroky své, směřoval ke vstupu chatrče.

Odhrnul se závěs, v něm žena mladá, krásná stála, ve světle zlatém a opojném prohlížela si rittera. Milým hlasem otázala se, zda pocestný v lese ztratil se, načež ritter mlčky přikývl. Pokynula mu rukou s prsty a nehty dlouhými, ať neostýchá se a blíže jde. Ritter uposlechl a čarodějnici následoval.

Usadila ho ke kotlíku, jenž uprostřed chýše měla. Maso a víno nabídla. Ritter přijal. Když si čarodějnici prohlížel, shledal, že nejkrásnější ženou na světě ona je!

Oči temným purpurem zářily jí. Pevné, mladé tělo, oděné do sporých kůží. Vlasy po pás divoce rozpuštěné. Hlas líbezný, svůdný, neodolatelný. Tváře vysedlé až do špičata - vrchol krásy ženy každé.

Ritter brzy zapomněl na úkol svůj, vína s dívkou popíjel. Opojnost moku stoupala mu do hlavy, stejně jako krása oné ženy. Touhu převelikou pociťoval k ní. Ona popíjela s ním, divoký tanec vířivý mu zatancovala, rozpustilá ona byla celičká. Rittera napadlo, že obětovat duši peklu pro jedinou noc s touto ženou strávenou, je cena odpovídající.

Tu však... snad pouhou náhodou, či řízením osudu, všiml si kousku horniny podivné, z níž namodralá záře vycházela a vzpomněl si na úkol svůj. Zeptal se čarodějky, co je ta věc zač.

"Hračka má bezcenná," odvětila sladce rozpustile ženština. "Dáš si ještě víno, jinochu švarný?"

Krása její byla nedozírná, nic odřeknouti se jí nedalo. Vidět zračit nudu v jejích očích se nemohlo připustit. Ritterovi blaženě bylo, již nikdy toto místo opustiti nehodlal. Nyní už jen čekal, až k němu přitancuje kráska tato a v ložích z kožešin měkkoučkých s ním spočine.

Čarodějnice začala kroutit a natřásat se, po čtyřech lozila, hlavu divošky nakláněla, bílé, ostré zuby cenila. Oči jí plály plameny chtíče. Začala zpěvavě šeptat slůvka sladká, ritter se do podušek z kůže uvelebil, přál si, aby patřil ji.

Žena ho svým pevným, svůdným tělem zalehla a špičatý jazyk vyplazila. Ritter se propadat začal. Již na nic nemyslel a oči zavřel. Slyšel její vzdechy táhlé, šustění šatstva jejího, vlasy rozcuchané šimraly ho. Nechtěl oči otevřít, ale nakonec přece jen neodolal, jelikož se vždy rád na krásnou ženu podíval.

Nad ním žena stejné byla, přec však něco jinak bylo. Její oči, kouzlo ztratily, její tělo hřát přestalo, dlaně její byly ledově chladné. Ritter se vykroutil z jejího obětí.

"Již netoužíš po mne?" zeptala se zklamaně tak silně, až to bolelo v uších.

"Já nevím," řekl ritter. "Já bych to dělat neměl."

"Jen pojď... pojď ke mně...," vábila ho rukou s dlouhými prsty.

Byla znovu krásná tak, jak předtím, možná ještě krásnější, neodolatelnější. Ritter měl hlavu zastřenou... zmatenou. Mrkal a kýval, prazvláštní pocit mu tělem projížděl. On překonal se a pravil: "Přišel jsem si sem pro Valoun Králů, stanov si cenu..."

"Jedna noc s tebou," odpověděla ona.

"Ne, to nemohu," řekl se sebezapřením, radši se na ní ani nedívaje. Začala mu být zima příšerná.

"Mám tu teplo, tělo mé hřeje, jako slunce pouštní, pojď si lehnout ke mně a o ceně handrkovat se můžeme."

"NE... odtud své smlouvání chci vést," drkotal ritter zuby.

"Ty mě zklamat chceš?" otázala se ho tak smutně, až ho to odzbrojilo plně.

Jenže vůle jeho silná byla vždy. Nadechl se a vyslovil se neměně: "ANO, chci."

Zařízly se do něho její zlé oči bez života. "Jaký jsi hlupák, človíčku!!!"

Zjev její, měnit se začal záhy. Vlasy samy splétali se do mastného copu, z čela dva rohy ostré, zakroucené vyrašily jí, kůže zešedivěla a šupinami se pokryla, nehty přerostly v drápy ostré jako spár saně sedmihlavé, oči hořely oranžovým plamenem, skrz černé zuby vyplazoval se jazyk zčernalý, rozeklaný.

Její hlas byl zlý, sípavý, ječivě babkovský: "Nabídla jsem ti ráj a urážkou odvděčíš se mi! Zhyň, bídný člověče!"

Sukuba vrhla se na rittera s řevem nelidským, jekotem staré, zlé ženy... Šedé Dámy. Ritter si strachem tvář do rukou uložil. Přec ho ženština ochromila strachem jako nic jiného v jeho žití. V oné chvíli vědomí pozbyl.

Když probudil se, ležel v lese, chatrč nikde. Jen na zemi, v jehličí suchém, spadaném, ležel kámen, pro který přišel - Valoun Králů.

Přesvědčil se, zda nechybí mu nic, sebral kámen, který pojmula campanula na opasku zavěšená. Jeho kroky, následovaly do města s hostincem.

"Proč neřekl jsi mi, že ta ženština sukuba blouznivá je?" tázal se ritter Radovida.

"Varoval jsem tě, že používá lstí i úskoků přetvářek. Zřejmě měl jsi o ni mylnou představu, která tě málem duši stála, kterou by sukuba pro sebe shrábla," odpověděl Radovid. "Valoun Králů neseš mi?"

Ritter vložil prsty do své campanuly a matný, fádní kamínek z ní vytáhl. "Na rozum mi nejde, jak jsem se k němu vůbec dostal. Přec jsem byl ztracen..."

"Moc sukuby pozbývá sil, když mužova vůle zaštítí se proti svodům jejím nečistým... po světě nekráčí mnoho mužů, co odolat této vyslankyni ďábla dokáží," ozřejmil Radovid s úsměvem a dlaň před sebe natáhl. "A teď mi podej Valoun Králů."

"Je to jen kus šutru, nic víc," řekl ritter a vtiskl svému společníku do dlaně kámen přeobyčejný. "Není mi jasné, jestli za to vůbec stál."

"Mně ano," řekl Radovid.

"Splnil jsem tři úkoly, jak jsi chtěl. Při všech jsem málem o život přišel. Řekni mi tedy, jak lorda Innubise naleznu a lásku mou mu z držení vytrhnu."

"Není snadné porazit nemrtvého," řekl Radovid, "zvláště pak licha mocného, z čisté nekromancerské magie vzešlého. Bude potřeba všech tvých dovedností... a také těchto tří věcí..." Radovid Silný položil Valoun Králů na stůl a vrhl pohled k meči se zlatou záštitou a štítu z oceli temné.

"Takže tyhle věci..."

"Budou se ti v boji s černokněžníkem hodit," usmál se Radovid. "Jejich získání tě na závěrečný střed mělo připravit. Při prvním úkolu zjistil jsi, že hrubá síla vždy nejdůležitější nebývá, ale že je potřeba i trochu vynalézavosti, proto tě tvůj přítel kralevic Stanislaw v šermířském klání porazil. Při druhém úkolu zjistil jsi, že i ta nesložitěji vypadající věc, jde snadno a prostě vyřešit. Při posledním úkolu zjistil jsi trpce, že ne všechna očekávání jsou takové, jak si představuješ. Čekal jsi ježibabu starou, zlou, ošklivou a přitom krásná žena před tebou stanula, tvé velké slabosti využívaje ve prospěch svůj. Klam a šalba se podceniti nesmí! Musíš na to neustále myslet. Vzpomeň na přítelíčka tvého vypečeného, co z něj se záhy vyklubalo."

"Budu to na paměti míti," řekl ritter. "Co tedy ještě musím?"

"Vezmi meč, popadni štít, schovej kámen v campanule a jeď na západ. Lord Innubis obývá maják starý, ležíc na okraji útesu nejzápadnějšího. Lidé přezdívají tomu místu světa konec a se strachem vyhýbají se mu. Odtud Pán Bouří řídí své vlnobití, záplavy a deště, s elementem vody jeho nemrtvá duše spjatá jest. Tvůj nový meč kalen a vykován jest ve vysoké peci horských trpaslíků, kteří boha ohně vzývají, mithrilovou rudu si od něho nechávají žehnat. Oheň vypaří vodu, ale jde to i naopak! Voda zadusí oheň, tak pozor. Štít jest z oceli temné, veškeré paprsky z jeho holi rubínové... nebezpečné to zbraně, odrazí zdárně, nenávratně..."

"A kámen?"

"Kdysi po zemi kráčeli titáni, kteří bohům s lidskou podstatou i schránkou sloužili. Jenže lidé bohy zapudili a zvolili si boha jediného, nadlidského. Když za pogromu ničili svatyni nejsvětější, bohům zasvěcenou, poslední žijící titán bránil ji zuřivým odhodláním. Lidí však bylo moc i na titána, katapulty, balisty i mangonely na něho zamířili, než udolali k smrti ho, střely jemu ulámaly část jeho krunýře prsního, který dopadl na svatou půdu svatyně. Za staletí zkameněl, ale sílu dávných božstev, jež poroučí zvěři i obrům v sobě uchoval. Využij ho moudře..."

"Jak?"

"Poznáš sám, ale nyní nemeškej již, čas kvapí a brzy může být pozdě. Jdi s bohem i požehnáním mým, hrdino, neohlížej se, nezastavuj, jdi zachránit lásku svou." Radovid Silný se rozplynul v éteru.

Ritter chrabrý, odhodlaný, citem poháněný, vydal se na pouť dalekou, stále na západ, stále za sluncem za obzor padající. Prošel přes hory a doly, lány, luka, města i vesnice. Nikde se nezdržujíc, nikde nečekajíc.

Po mnoha dnech dolehlo k uším jeho vlnobití silné - okraj západního pobřeží. Vyptal se lidí, rybářů, kupčíků, kde starý maják leží, ukazovali mu na západ, do věčně bouřných míst. Jel cestou necestou, strmou úžinou útesů až dorazil k ohromné věži, zchátralé časem. Zde ani slunce moc nemělo, světlo jeho sem nedoléhalo, vlhkost zde vlasy rosila, vlezlá zima do kostí zalézala.

Vstup do věže nijak hlídán nebyl, dokonce dveře do kořán rozevřené měl. Ritter z koně vyplašeného sesedl, kterýž se ihned na útěk dal. Ritter svůj meč se zlatou záštitou třímal v postoji bojovém, a štít ocelový, temný, překvapivě lehký v kroužkové rukavici svíral. Vydal se vstupním portálem nahoru do věže. Jak stoupal schodištěm starým, doléhaly k němu hlasy temné, šeptavé, ze všech stran vtíravé. Bylo přetěžké neposlouchat jejich lamentování beznadějné, zlé výhružky bolestné, hlasy mrtvých, lapených duší prosících. Vysmívali se i odrazovali ho, v jedinou chvíli tisíce hlasů v hlavě se mu překřikovalo. Bolelo to bezbolestně, myslí cloumal zmatek. Schodiště nekonečné zdálo se, on stále nahoru však stoupaje, odhodlaně. Mrtvolný pach ho v nose sladce štípal, plesnivá vlhkost ze zdí čpěla, zvuky hrozivé ozývaly se shora.

Konečně temná místnost, spíše kobka, se před ním rozprostřela. Zašlý, rudý koberec vedl k trůnu prázdnému, poskládaného z kostí a jasných rubínů. On dával si pozor na každé našlápnutí, na každý další krok, aby neupadl v past. Tlusté svíce matně sál osvětlovaly, nažloutlé plamínky na zdech mihotající stíny tvořily. Sál s určitostí větší byl, než šíře majáku byla. Kde vůbec je? Nejsou tu okna! Vůně ani zvuky moře si sem cestu nenašly. Možná je dokonce v podzemí... v jakémsi podsvětí. Strach jeho, jako spojence využíval ve prospěch svůj. Místnost prohlédl si pořádně, zda nejsou tu žádné tajné spínače.

Tu ho ovál větřík smrdutý, na trůnu se zhmotnila postava v rouchu temném. Bytost se uvelebila v trůně hrůzném, pohledem prázdných očí na něho lebka hleděla, kostnatá ruka její dubovou hůl s rubínem držela.

"Lorde Innubisi...," oslovil kostru rytíř rázně a vykročil k trůnu z kostí, "tvá hrůzovláda u konce jest. Vydej mi princeznu Eleandru, nijak to neprotahuj."

Lebka otevřela ústa a vyvalil se z ní mráček staletého prachu. Nic nebylo slyšet, ale ritter měl pocit, jak by jeho mysl zachytila: "Hlupáku, zde najdeš své zatracení věčné."

"Naposledy vyzývám tě, temný mágu... vydej mi princeznu Eleandru..." Ritter uhodil čepelí meče o štít z temné oceli.

Bytost v trůně pohnula se. V hlavě zaznělo mu: "Než duši tvou strávím, mohl bych ukázat ti, co zbylo z tvé Eleandry... oči tvé popasovati se mohou naposledy."

Ze stínu, poblíž trůnu, postava skoro bez života vystoupila, princezna Eleandra! Konečně. Jenže jak vypadá to?! Výraz bledý, mrtvý, skoro bez duše, v očích žádný život už skoro nehoří. Kůže mrtvolně šedá jest, tak jako Pána Bouří. Jen lidská schránka masa mrtvého, do černých, smutečních šatů a temného závoje uvržená.

"Eleandro," zvolal ritter naléhavě, "na tvou záchranu přišel jsem. Pojď ke mně."

Promluvila... její hlas - to nebyla ona! Už si vůbec podobná nebyla. Řekla dutě, bez radosti, bez vášně: "Mám pána svého, již pouta k tobě nechovám. Odejdi odtud navždy a nevracej se již... zapomeň."

"Co jsi ji to učinil?!" rozkřikl se ritter. Žal, bolest a beznaděj začaly trávit srdce jeho.

Nekromant se zasmál v hlavě hrdinově. "Chceš to vědět? Stále jsi tak posedlý věděním temných sil? Povím ti to tedy... to je nejmenší, co pro tebe učiniti mohu... Již celá staletí má moc postupně slábne, nemrtvé tělo jest nezničitelné, soběstačné. Nepotřebuje ani spánku, ani odpočinku, ni vody, ni potravy, ale nachází se něco v těle smrtelníka, co já vyčarovati nemůžu... jsou to city lidské. V nich skrývá se moc nedozírná! Pán smrti, počat a zrozen smrtí, který z lidských citů živý se, dosáhne moci, nesmrtelnosti nekonečné! A já živím se z krve císařské, potomka vládce lidského, krve to silné, výživné! Již zbývá jen několik málo dní, by veškerou její podstatu vycucal jsem z ní. Potom ona oddaností a láskou ke mně zahoří a já za choť ji pojmu. Dobudeme spolu města, já budu žít a vládnout věčně, protože s krví císařskou budu spojený. Vidíš, jak přeměna její postupuje zdárně? Již si tě skoro ani nepamatuje, na svůj cit k tobě zapomněla, city její veškeré jsou nyní navždy mé! City z čisté lásky tvořené, slovy tvrzené, skutky kalené, přísliby stvrzené. Císař byl hlupák takový, že dík vidině potomků, nedomyslel důsledky úmluvy naší. Brzo ho již odstraním, stejně jako všechny hlupáky neposlušné."

"Budu tě tedy muset zastavit," prohlásil hrdina.

"Nebuď blázen," řekl lord Innubis, "k čemu tobě cit a oddanost bude? Raději se přidej ke mně a společně pak se nám pokloní hory i města, žít budeš věčně a na své dobrodružství si již ani nevzpomeneš."

"Jednu věc však nedomyslil jsi, lorde Innubisi," usmál se hrdina. "hlavu mi vidinou slávy obloudit se snažíš... prý city nedůležité jsou, ty však bez nich chřadneš i po smrti lidské schránky tvé, city mi moc daly, abych stanul před tebou, připraven tě ze světa sprovodit. I pro tebe samotného, vládce smrti, Pána Bouří, jsou city tím nejcennějším. Bez citu není věčnosti, jelikož věčnost je cit, bez citu moci není... jen síly. Neobětuji duši svou za život nemrtvý, prostý na lásku, stesk, smutek a světobol. Ne, lorde Innubisi... skončila tvá pozemská moc."

"Hloupá to slova, smrtelníku," chladně vyřkl nekromant, "zhyneš v zatracení věčném, tak... jak jsi již dávno měl."

"Tak se braň, temný pane," uhodil hrdina čepelí o štít a bojový postoj zaujal."

Lord Innubis uhodil o zem holí s rubínem. Jeho zjev rázem změnil se. Byl z něho muž svalnatý, rezavým, pevným brněním chráněný. Jeho hůl poslala na hrdinu střelu magické energie. Hrdina ji hbitě odrazil, štít sílu její pohltil.

"Kdepak jsi našel štít z oceli temné?" zajímal se hbitý lord Innubis, který nyní hlasem svým, vycházejícím z hrdla hovořil. "Štít před zkázou tě nezachrání!" lord Innubis vyslal další magický puls. Hrdina ho znovu odrazil a začal kolem protivníka tancovat v bojovém tanci. Lord Innubis posmíval se mu.

Chvíli kolem sebe kroužili, jako zvěř, jak vlci, urážky a silná slova vyměňovali si. Eleandra stála mlčky a bez zaujetí jejich počínání pozorovala. Pamatovala si na vše, co s hrdinou zažila, ale už ne, co k němu cítila. Jeho osud byl jí zcela lhostejný. Na lorda Innubise zvykala si již, nebyl na ní zlý, jen chladný... to on byl. Jak smrt samotná. Ale lože kostěné, nemrtvé služebníky, vše, co přála si, dal jí, modrým z nebe zahrnul by jí. Čím více pod vlivem jeho byla, tím více k němu přimknutá byla. Osud mohl jí potkat horší, ona však svůj úděl, dávnou dohodou ji určený, začala přijímat pozvolna. Otec zradil jí, že zaprodal ji černokněžníkovi neznámému. Až teprve lord Innubis pravdu ji vyložil, když plakala, chtěla se dostat pryč, prosila o propuštění, stýskalo se jí po ritterovi... stýskalo? Co je to stesk? Dávno již nezná význam toho slova, sladká prázdnota ji teď v duši zeje. Ona se ani nenaděje a již nevěstou nemrtvého pána bude. Ale co je to ten stesk? Co je to ta láska, o které mluvil lord Innubis s hrdinou? Ráda by si zase vzpomněla, ráda by ještě pocítila to, co kdysi k hrdinovi chovala. Jeho tvář jí podivně povědomá je, ta tvář v ní kdysi zažehla co již dávno voda Pána Bouří uhasila. Vnitřní boj začal se v ní odehrávat, jen vzpomenout, ještě zabrat!

Boj se mezím přeléval s jedné strany na druhou. Hrdina byl již vyčerpán, lord Innubis však sil stále pln. "Vzdej to, červe, jen to vzdej, já mohu takto věčnost bojovat," popichoval nekromant temně."

"NIKDY, rozumíš?! NIKDY se nevzdám, zlotřilče smrti."

Lord Innubis se zastavil, cuknul mu koutek, na hrudi pocítil tlak jakýsi. Něco jím zacloumalo. Co je to? Vůbec nelíbilo se mu, jak je ten člověk neústupný, tvrdohlavý... rozčílilo ho to!

"Vztek!" vykřikl temný pán vítězoslavně. "Cítím VZTEK. Již začíná to. Od nejnižších citů výše!"

"Vždy budeš pociťovat jen city nejnižší, mrzké...," vyprovokoval ho hrdina.

"MLLLLLLČ!!!" obořil se naň lord Innubis a poslal k němu další paprsek. Hrdina ho odrazil. Lord Innubis se na to díval, vztekem roztřesený, nenávistí zalívaný, Pocítil další cit! Již brzo bude nepřemožitelný!

Hrdina se po něm mezitím mečem ohnal. Pán Bouří odkopl ho od sebe. "Budeš pořád dotírat, ty lidský ubožáku?!" Sebral všechny síly své, dal do nich vztek i nenávist, udeřil holí o zem a s mohutným řevem poslal na hrdinu spršku střel. Štít hrdinův se rozpadnul a ritter byl tím úderem odvržen.

"Hah! KONEČNĚ!" zaradoval se nekromant, přiskočil k hrdinovi a holí ho vší silou udeřil. Hrdina zaúpěl. Lord Innubis ho však tlouci nepřestával. Skončil až, když hrdina v bezvědomí ležel. Lord Innubis se usmál šel k trůnu svému, aby rituální dýku s temným rubínem vytáhl z něho. Jakmile tato dýka hrdinovi srdce proklene, duši jeho pohltí pro sebe.

Hrdina v temnotách se ztrácel, kosti polámané, vnitřními zraněními sužován. Krev polykal, plícemi skoro nedýchal. Slyšel z povzdálí, jak nekromant něco z trůnu loví. Bolest bylo tak strašlivá, že smrt bude vysvobozením. Tu se mu v hlavě zjevil jeho podivuhodný přítel Radovid Silný. "Lidské pokolení se bohů zbavilo a titány ze světa sprovodilo. Pro člověka nic překážkou není jest. Člověka odhodlání nezměrné, vede životem jeho celým. A ani samotní bozi, či titáni ho v tom údělu nezastaví. Tak bojuj, člověče! Bojuj o lásku svou, slávu a místo na slunci. BOJUJ!" Poslal k němu tato slova.

Hrdina oči otevřel, hlavu trochu nadzvedl, meč se zlatou záštitou nahmatal, kosti narovnal. Vyhrabal se na nohy a písknul na protivníka svého. Ten otočil se.

"Jak je možné, že stále na nohou stojíš?! Dal jsem ti pořádně za vyučenou. Již mne začínáš unavovat, človíčku!"

"Neporazíš mně, čaroději. Nikdy nevyhraješ!" prohlásil hrdina jasně.

"Proč myslíš, červe?"

"Vím to, lorde Innubisi. Tvé srdce je černé, temné, chladné, jako z kamene. Cit musíš krást lidem nevinným, abys mohl něco cítit, kdežto v těle mém, bije srdce, bije životem... Ty tam jen vzduch, mrtvé prázdno máš. Lidského ducha nikdy neporazíš!"

"Patří mi svět!" křičel nekromant. "Jak vůbec něco takového tvrdit chceš mi?! Kde stále novou a novou jistotu bereš?!"

"Zde...," položil si hrdina ruku na srdce. "Nikdy nepochopíš jeho sílu, lorde Innubisi. Tvé srdce jest mrtvé, chladné."

"ZEMŘEEEŠ!!!" vykřikl zoufale lord Innubis a ve vzteku sahal po své holi. Její rubín začal zářit.

Hrdina to pozoroval. Tu ho napadla myšlenka spásná, slabina temného pána byla odhalena! Sáhl do své campanely a Valoun Králů vytáhl. Přivřel oko krví podlité, zamířil a rozpřáhl se. Kámen vylétl z jeho ruky, jako bys ho z praku vypustil. Sám cestu našel si.

Z mohutným břinkotem se velký rubín, na holi upevněn, rozletěl na tisíce malých střípků, které, jako rudý déšť, snášely se leskle k zemi. Lord Innubis opřel se malátně o hůl bez rubínu.

"NE! Proklatě! Co jsi to učinil?!"

"Na rozdíl od tebe, na proslovy si nepotrpím," řekl hrdina a dobelhávaje se k protivníku, zavadil pohledem o lásku jeho. V očích ji probleskl záchvěv citu, teď už zachrání jí.

Hrdina došel až k trůnu, kam svalil se před jeho čepelí ustupující Lord Innubis. Vypadal jako stařec neškodný, bez sil, bez moci.

"Nedělej to, prosím...," škemral bývalý pán smrti, "já se... bojím."

"Ty už se smrti obávat nemusíš," řekl hrdina s špičku čepele zatnul do míst, kde lidé srdce mívají. Lord Innubis tiše, bolestě vzdychl. Spíše šumění písku připomnělo to. Magická schránka jeho zasyčela, tělo se na prach obrátilo.

Po všem bylo již, kruh uzavřel se a opona padla po představení vůle.

Hrdinovi meč ztěžkl v rukou. Do konečného výpadu dal vše... poslední zbytky sil. Poklekl na kolena, chuchvalec černé krve vyplivl, v slabinách zabolelo ho. Chtěl se na Eleandru obrátit, ale tělo ho neposlouchalo již. Padl v bezvědomí k trůnu z kostí a rubínů, jenž lesk svůj ztratily.

Když viděla to scénu, v Eleandře se něco pohnulo... malé cosi. Všechny city, myšlenky radosti strasti, v mžiku zaplavili srdce její. Pocítila radost ze shledání a strach ze ztráty. Běžela ke svému milému, nohama v černých střevíčkách klopýtaje.

Padla k němu, citem silným neobyčejně zahořela opět k němu. Mluvila na něho a cloumala s ním, zda život v něm ještě sídlí. On však neodpovídal, mlčel, v temnotách byl, ale dýchal! Slibovala mu hory doly, jen aby se probral, byla zoufalá, vlasy se jí chtělo vytrhat. Tu se místnost kolem měnit začala. Zatuchlost, mrtvolný smrti pach, temnota...vše se vytráceti počalo. Nad jejich hlavami se slunce usmálo. Věž už nebyla věží, nýbrž majákem starým, dávno již nikým nepoužívaným, neobývaným. Zmizel sál, zmizel trůn i artefakty svaté, jež hrdina přinesl si sebou v boj. Spočinuli na louce rozkvetlé, poblíž malebně zašlého majáku. Slunce hřálo příjemně. Teplo! Po toliké době ji opět teplo bylo. Pleť její probrala se k životu, zdravou barvou se zbarvila, černé šaty se závojem temným se vytratily a opět na sobě šaty měla, co v den jejího únosu oblékala. Větřík ji čechral vlasy. Zavřela oči a nechala ho dělat kouzla jeho. Tu se jí v dlaních miláčkova hlava s krví slepenými vlasy pohnula. Otevřela oči a podívala se na něho. Díval se na ni, oči unavené, ztrápené, uřícené, ale přec plné života. Když prohlédla si ho řádněji, shledala, že jen špinavý od krve je, ale žádné zranění, kosti zlomené, modřiny krví podlité na sobě nemá. Úlevně ho po tváři pohladila a polibek první jejich zařídila. Chutnal sladce... přesně tak, jak o něm často snila.

Hrdina vstal, narovnal se, nic mu nebylo. Vzal Eleandru svou milovanou za její ručku něžnou a vykročili spolu k vesničce nejbližší.

Byla pak sláva veliká. Po celé říši proslýchalo se, že ritter, náš hrdina, zachránil svět před temnotou a ruku lásky své si vysloužil. Nenašel se nikdo, kdo by proti tomuto něco měl. Dokonce i Georgián, rytíř světlovlasý, který úspěch v hledání Eleandry nezaznamenal, ustoupil. Císař z vděku, chtěl z rittera dalšího císaře učiniti, ten však, stejně jako láska jeho, krásná Eleandra, nechtěl řídit kolos císařství. Oba na paměti měli, jak moc dokáže nebezpečná býti. Novou císařovnou se stala dcera nejstarší, řečená královna.

Brzy se veselka konala. V městu na hranici, kde náš příběh začal i skončil, se konečně mohl druhý bál vystrojit. Byl to bál na počest lidí dvou, co milovali se od pohledu prvního. Na veselku dorazil i dobrý přítel našeho hrdiny - kralevic Stanislaw.

A cože se stalo s Radovidem Silným, ptáte se? Kde že mu konec je?

Na veselce, při procházce v královské zahradě se za ritterem ozval známý hlas.

"Tak ti blahopřeji, hrdino. Povedlo se ti vytrhnout zlo i s jeho kořeny. A lásku svou zachránils při tom," řekl Radovid.

"Říkal jsem si, kdepak asi jsi, příteli," usmál se ritter.

"Stále jsem někde poblíž, znáš mně, ale brzy tě snad již opustím navždy."

"Kam cestuješ?"

"Za klidem věčným," usmál se Radovid Silný tajemně.

"Jak jsi vůbec celou tu dobu věděl, jak pomoci mi máš?" zajímal se ritter.

Radovid položil rittrovi ruku na rameno. "Pojď, povím ti příběh krátký..."

"Ještě za časů, kdy na zemi vládli bozi s lidskou schránkou, dávno před titány, žili byli na světě bratři dva, které nerozlučné bratrské pouto spojovalo. Jeden z nich jednou jistou magickou formuli s příslušným rituálem objevil. Jestli prý by se mu líbilo žíti věčně, ptal se bratra druhého. On na to, že by to nemuselo být špatné, ale že nesmrtelnost je proti přírodě samotné. První z bratrů uznal výtku a o tomto se již nešířil. Však klidu mu to nepřidalo a vidina moci nesmrtelné mu spáti nedávala. Učinil tedy rituál za zády bratra svého. Jenže se něco zvrtlo a nemrtví pán se z bratra stal. Avšak bratr jeho, spjatý s ním poutem pokrevním a mocným, obdržel toto prokletí rovněž, jen jiným způsobem. Jejich prokletím bylo kráčet po světě do skonání věků a čekat na osvoboditele svého. Avšak prvnímu z bratrů za ta staletí zachutnala moc, vzešlá z magie nejčernější, a rozhodl se získat moc neomezenou. Lord Innubis jako své nové jméno přijal a sám se Pánem Bouří nazval. Jeho bratr zatím čekal, až se na světě lidském najde člověk, který bude schopen zlomit kletbu, protože on sám na to práva nemá. Jakmile by bylo prokletí zlomeno, oba bratři by pokoje věčného došli..."

"Jestli je tomu tak," díval se ritter na podivuhodného přítele Radovida Silného zkoumavě s nově nalezenou bázní, "proč tu ještě jsi?"

Radivid se usmál. "Bystrá otázka... háček v tom malý jest. Nalézt musí se někdo, kdo dobrotu projeví a hříchy naše smyje. Chtěl jsem tě poníženě poprositi, jestli bys to nemohl býti ty, drahý příteli.."

"Ale jak to mám udělat?"

"Prostě to řekni... řekni že odpouštíš mi a pokud upřímné to bude, budu již navždy volný."

"Odpouštím ti vše," řekl upřímně ritter, "jsi nyní volný."

Radovid se ulehčeně usmál. "Konečně... po všech těch staletích. Buď sbohem, příteli... nashledanou." Ritter se za ním díval, jak jde zahradou. Radovid se usmíval a stále vesele opakoval: "Dobrota, drahý příteli můj... dobrota..." Najednou se začal drolit na popel jemný, kterýž vítr vůkol rozfoukával až z něho nezbylo zrnko ani.

Ritter se za ním stále díval a cítil, že teď konečně je příběh u konce, že kruh uzavřel se. To už ho ale dostihla Eleandra a ptala se, s kým to rozhovor vedl.

S nikým, zněla odpověď rytířova. Uchopil svou milou za ruku a vydal se s ní zpět na veselku, na bál, kde životy jejich se navždy spojily. Sláva to byla velká, převelká a láska našich hrdinů nezlomná. Přivedla je k sobě a k sobě i spojila a tak to má v životě lidském býti...