Opásán Ocelí

Díky Knihobudce se ke mně dostala zcela neznámá knížka od pro mě zcela neznámého autora. Zaujala mne svým názvem, protože krom obálky to bylo to jediné, co se o knížce dalo na první prozkoumání dozvědět - chybí jakákoliv anotace. Tudíž jsem do jejího přečtení šel více než naslepo. O to milejší překvapení se dostavilo při jejím čtení...

Knihu Opásán Ocelí napsal roku 1925 ruský autor pod pseudonymem Sergej Dmitrijevič Mstislavkij (1876 - 1943) pod originálním názvem: Na tropě, což je velmi důležitá poznámka, neboť český název Opásán Ocelí je poněkud zavádějící, neřkuli scestný, neboť může vyvolávat asociace, které absolutně neodpovídají obsahu příběhu. Nutno dodat, že český název zní "kruťácky" líbivě a odhodlaný čtenář na samém konci příběhu přeci jen zjistí, co to znamená být opásán ocelí. Poslední střípek informace, který se mi ještě o tomto literárním počinu podařilo vypátrat, je, že děj knihy je zasazen do roku 1898...

Sledujeme v něm pouť mladého studenta antropologie z petrohradské univerzity, který je vyslán na antropologickou expedici s cílem objasnění nesmyslné rasové teorie. V těchto dobách dosahovalo vyznávání frenologie (souvislost stavby lebky s duševními a charakterovými vlastnostmi člověka) vrcholu své oblíbenosti, byť už byla pomalu na ústupu kvůli klasifikaci jakožto pseudovědy.

Hlavního hrdinu poprvé zastihneme na petrohradské univerzitní půdě, abychom se s ním následně vydali na putování po Orientu. Konkrétně po území, zvaného toho času Turkestán, což je historické území rozprostírající se od východních břehů Kaspického moře až po čínské pohoří Ťan-Šan.

Dostáváme tak možnost poznat až cestopisně poutavým vyprávěním drsnou krásu střední Asie s jejími stepmi, pouštěmi a především horami. Navíc situované do dávno zaniklé epochy, v jejíž panenských končinách ještě nespočinuly stopy civilizace a když už, tak jen velmi nejistě na velmi vratkých nohou. S hrdinou vyrážíme na cestu z carského přístavu Krasnovodsk, nacházejícím se v dnešním Turkmenistánu, do uzbeckého Samarkandu, načeš cesta pokračuje především po Tádžikistánu a krátkým obloučkem i po Afghánistánu. Cesta i závěr příběhu následně vyústí na mystické Střeše světa - vrcholu horstva Pamír. Celé hrdinovo putování je doprovázeno zeměpisnými a regionálními zajímavostmi, přičemž čtenář není ochuzen o obsáhlý rejstřík zdejších pověr a bájí, které jako by vypadly z pohádek Tisíce a jedné noci. Dozvíme se například, co stálo za zmizením boha Iskandera, co to znamená tygří zákon, co je pravdy na pověsti o místě, zvaném Hadí město, nebo proč zdejší hory hlídají obři a člověku jsou zapovězeny.

Autor před námi rozvíjí klasický dobrodružný příběh o neohrožením hrdinovi, co překonává veškerá protivenství, ale vlastně žádným hrdinou není. Jen tvrdohlavým a racionálně uvažujícím člověkem, plujícím v širém moři pověrčivých horalů se středověkou mentalitou a bohabojným strachem z neznámých "božských sil" a zákonů. Na své cestě s hrdinou prožijeme dobrodružné, hrozivé, někdy i velmi absurdní a směšné situace. Svým způsobem kniha připomíná dobrodružná díla Jacka Londona, nebo Karla Maye. S tím, že autor ani jednou nesklouzává k romantickému vykreslování děje, nebo prostředí, nýbrž právě naopak je jeho úsporný styl velmi naturalistický, místy až drsně realistický. Silná scéna je například popis zdejší věznice, nebo, pro "západního člověka" zcela nepochopitelného a krutého, ozřejmování místního kmenového práva.

Jakožto zhýčkanému středoevropanovi se mi v knížce tudíž otevřel svět, o jehož fungování jsem toho věděl pramálo a o to poutavější pro mě tento svět byl. Což sebou ale i nese jisté nepříjemnosti... A sice, že autor se ve svém vzpomínaném úsporném stylu nijak neobtěžuje s vysvětlováním toho kvanta pro mě do té doby neznámých výrazů. Co je například kišlak, nebo dutár, jsem věděl už předtím. Víte ale co znamená třeba džigit, bek, tubetějka, dževaší, taksír, nebo dastarchán? Pokud si to sami nezjistíte, autor vám nic nevysvětlí. Někomu by se ani nemuselo líbit, že vnitřní hrdinovo rozpoložení je velmi upozaděno před popisem vnějšího světa. Do konce příběhu tak pořádně netušíte, jaká je vlastně skutečná hrdinova motivace, ba i charakter. Poznáte jen, že je velmi, až anarchisticky, neuctivý ke zdejším pořádkům, drzý, někdy hloupě odvážný, jindy samozvaný soudce. Nikdy však neproniknete do jeho myšlenkových pochodů, vidíte jen holé činy, což je u příslovečné široké ruské duše zklamáním, neboť ruská literatura má shodné prvky v bohatě rozvětveném vnitřním světě hlavních postav, které se v duševních rozpoloženích aktérů pitvají již od dob Puškina. A občas je děj natolik uspěchaný, že událost vlastně vyjde na prázdno a vy máte pocit jakési povídkové epizodnosti, neboť na příští děj to nemá vliv a vlastně daná událost ani nemá nějaký hlubší smysl, pouze se odehraje. To jediné mně na příběhu trochu mrzí... ta absence větší návaznosti, osudovosti, chcete-li...

Nicméně kniha se čte příjemně a děj čtivě ubíhá, jako ubíhají kišlaky, údolí a rokle, kterými hlavní hrdina prochází. Na své cestě potká mnoho rozličných postav s osobitým pohledem na svět. Od kozáků až po velkého mystického náboženského vůdce. Závěr vychází trochu do ztracena, ale to už je následek autorova stylu, na který jsem upozorňoval výše.

Pravdou ale je, že jsem si po přečtení říkal, že knížka klidně mohla být delší, protože se mi ještě nechtělo pryč z jejího světa. A to už něco znamená!