Trocha klasické filosofie

Mezi čtením románových děl, nebo populárně naučné literatury, si v posledních letech nenechávám ujít ani díla klasické filosofie, či podobně náročnou pokročilejší literaturu. Ať už jde o politologii, ironická - a tehdejší společnost kritizující - osvícenecká pojednání, jedná se již o tituly, které se nedají takříkajíc přelouskat jedním dechem. Naopak je pro ně zapotřebí oplývat alespoň minimálním všeobecným kulturně-historickým přehledem a rovněž aktivně zapojovat svou myslivnu. Jak někdo definuje: Čtení s aktivní čtenářovou účastí. Jedna kniha z podobného ranku tak zabere nesrovnatelně větší množství času na dočtení, než "odpočinkový román". Jedno z takových děl (a zároveň jedno z nejnáročnějších) jsem nedávno, po téměř čtyřech měsících, dočetl.

Jedná se o Senecův kompilát "O Duševním klidu",

vydaný nakladatelstvím Arista v rámci "Antické knihovny" a erudovaně přeložený Václavem Bahníkem, který svazek obohatil ještě o rozsáhlý poznámkový rejstřík vysvětlivek. A že to bylo v mnoha případech potřeba.

Původně jsem myslel, že se bude jednat o jakýsi výchovný manuál pro vrcholné politiky (něco jako politické dílo Vladař, které Niccoló Machiavelli sepsal pro praktické potřeby slavné florentské rodiny Medici), ale zmýlil jsem se ve svých očekáváních.

Jedná se převážně o dílo, propagující stoicismus, což je filosofický směr, který z velké části stojí na umrtvování vášní a požitků a lidský život takzvaně racionalizuje v té nejvyšší míře. Byť se nevylučuje (naopak) posvátná, téměř až slepá, oddanost bohům. Neboť aby člověk v očích stoika vedl úspěšný a "správný" život, musí ctít bohy. Další entitou k uctívaní bývá obvykle Příroda a její přirozený (přirozený = správný) řád. Proto se o Přírodě hovoří s velkým P, neboť se v tomto myšlenkovém duchu považuje za živý, myslící a nezávislý organismus, který je rovněž povinován bohům a někdy ani to ne. To je ostatně shodný myšlenkový princip jak starých Řeků, tak Římanů, kteří z Řeků v mnohém vycházeli. Vždyť i božstva (jak Řekové, tak Římané byli stoupenci polytheismu - mnohobožství) měli Římané prakticky shodná s řeckými, jen si je přejmenovali: Zeus - Jupiter, Héra - Juno, Hermés - Merkur atp...

Není proto překvapením, že stoicismus založil řecký myslitel a filosof Zénón z Kitia, na něhož se Říman Seneca ve svých spisech odvolává... často s přídomkem: božský. Seneca ve svém díle aktivně vyzdvihuje stoicismus, jako nejlepší přístup k osobnímu, ale i společenskému životu. A často se v názorech dostává do konfliktu s konkurenčním filosofickým směrem epikurejským, což je pro mě osobně směr myšlenkově mnohem bližší, neboť více upřednostňuje (velmi zjednodušeně řečeno) radosti nad povinnostmi, které přísně káže právě stoicismus a tudíž i Seneca.

Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. - 63) filosof, básník, spisovatel, dramatik a politik, učitel a vychovatel císaře Nera, byl za svého života velmi plodným literátem. Jeho výhodou v historii je to, že naopak třeba od jeho velikého vzoru Zénóna, se dochovalo mnoho jeho spisů, včetně korespondencí. Avšak kdybychom se na jeho dílo podívali dnešní optikou, řekli bychom, že jeho práce jsou tendenční a módní, poplatné své době, neboť nepřišel se žádnou vlastní myšlenkou, pouze rozvinul, nebo srozumitelně shrnul to, co psali již mnozí před ním. Zní to sice vůči jeho osobě nelichotivě, ale ve skutečnosti je tomu naopak. Díky tomu se totiž čte nejsnadněji ze všech antických autorů. Homéra, nebo Sókrata dnes "zvládne" málo kdo a ani mně tito autoři nelákají. Homérova Iliada je pro mě nečitelná, byť je našlapaná epickými zkazkami, které známe z mnoha filmů, dokumentů a knih. Právě svou "tendenčností" je proto Seneca snesitelný.

Celý svazek je plný příkladů špatných i správných přístupů k životu. Když pomineme, že jsme neustále přesvědčováni o správnosti stoicismu, vyskytne se zde opravdu mnoho příkladů, které jsou aktuální a použitelné i v dnešní době. Ať už se jedná o nakládání s osobním časem mimo povinnosti, ušlechtilost, věrnost zásadám lidství, či ohleduplnost vůči přírodě a zvířatům... nabádá kniha k cílenému odstraňování lidských špatností a kritizuje společenské neduhy. Jedním ze stěžejních bodů v knize je práce se vztekem, pomstychtivostí, závistí a krutostí. Přičemž hněv je zde udáván jako to nejzhoubnější, co je člověku, se smutným autorovým konstatováním, blízké. Byť trvá na tom, že pro lidskou duši nepřirozené a tudíž špatné. Vrcholem dosažených snah potom představuje to, stát se mudrcem. Jen mudrc je člověk nad věcí, umí si poradit v každé situaci a když už nedokáže a uvědomuje si (po zralé úvaze) to, je mu fatalisticky dovoleno opustit svět a splynout s Vesmírem. Dílo je ještě zajímavé v tom, že pracuje poměrně často s - dnes by se řeklo - několika esoterickými myšlenkami. Štěstí, personifikovaně pojmenováno jako: Štěstěna, má i zde status jakési nezávislé, samostatně myslící, nadpřirozené entity, která je velmi často, jak to tak u Štěstěny bývá, vrtošivá, někdy až zlomyslná. Tudíž je nepřítelem stoika a měl by jí pohrdat a odvrhovat. Ač je Senecovo učení striktně racionální, uznává a zároveň nevyvrací přítomnost božských vlivů, živoucnost Vesmíru (znovu psáno s velkým V a znovu ta esoterika), duchů, existenci Podsvětí a především Duše - Duše, která je uvězněná v lidském těle, které slouží jen jako její obal, jakési její ohraničení pro lidské oko, které jinak samotnou Duši zahlédnout nedokáže.

Mnoho dalších věcí je až úsměvně aktuálních i dnes a dává na vědomí, že lidé se nezměnili ani za dva tisíce let. Například je zde pasáž, kdy Seneca svému příteli káže, že správný mudrc se nemá ohlížet na to, co si o něm druzí myslí, že nemá být smutný z toho, že začíná plešatět, když měl předtím tak krásnou, bujnou kštici, že nemá dát na to, když se mu zlí lidé smějí, že mu začíná růst nadměrné břicho. Hodně je zde reflektovaná i závist a maloměšťáctví. Ten má krásný dům, tak já MUSÍM mít krásnější! Ten nosí krásné zlaté šperky, tak já MUSÍM mít zlaté šperky poseté démanty! Ten má krásnou manželku a všude se jí chlubí, tak já MUSÍM mít ještě krásnější manželku a navíc z dobré patricijské rodiny... mohl bych tak pokračovat do nekonečna.

Dílo ještě navíc dobře zachycuje svou dobu i s jejími běžnými věcmi, jako je třeba masivně rozvinuté otroctví, všeobecná brutalita nebo velmi nízké společenské postavení žen. A to jak těch nejprostších, tak nejurozenějších. Kromě příslušnic významného kultu Vesty - vestálek, zde ženám není umožněna politická, či jakákoliv jiná veřejná nebo společenská angažovanost. Byť lze paradoxně vyčíst mezi řádky, že ženy měly ve starém Římě (stejně jako v jakékoliv historické epoše až po současnost) zásadní vliv na celý chod římského impéria a vlastně dějin jako takových, jen bez oficialit.

Četba Senecova díla "O Duševním klidu", rozhodně není pro každého a není záležitostí na jedno, či dvě odpoledne. Jeho historický, kulturní a filosofický vliv však stojí za to, aby se mu věnovala pozornost, neboť se z něho dá odnést mnoho skvělých a pokrokových myšlenek...